Na podzim loňského roku pluly přes Atlantik z Evropy do Ameriky dvě české plachetnice. Na jedné z nich, APALOOSE, plula i naše posádka. Tento termín - listopad, prosinec - jsme, stejně jako množství dalších jachtařů z celého světa, zvolili záměrně z důvodu nejpříznivějších povětrnostních podmínek z celého roku. Plavba z GOMERY ( Kanárské ostrovy) na BARBADOS (Karibské moře) nám zabrala celkem 18 a půl dne. Plavili jsme se na 15,5 metrů dlouhé lodi typ Oceanis 500. Posádka byla čistě mužská záležitost. Sedm chlapů obývalo 4 dvojlůžkové kabiny, každou vybavenou záchodem a koupelnou s teplou a studenou vodou. Koupelny si během plavby nikdo z posádky moc neužil, protože těch 1 000 L vody, co jsme měli v tancích, stačilo na vaření a na čištění zubů. Pouze, když už byl někdo nasolený tak, že připomínal tresku, měl od kapitána povolení použít sprchu a tak dvěmi či třemi litry sladké vody se svým vzhledem příblížit k nám ostatním, méně zasoleným mooským vlkům. Této výsady se za dobu celé přeplavby dostalo pouze málokomu. Vařili jsme v kuchyni vybavené chladicím a mrazicím boxem, plynovým sporákem a mikrovlnou troubou. Chladničku jsme používali velice zřídka, neboť ona sama dokázala za 2 dny zcela vybít lodní akumulátory. K jídlu se někdy prostíralo v salonu pro 12 osob, ale především v kokpitu, kde je skládací stůl a podstatně lepší vzduch a výhled. Lodˇvětšinu plavby poháněly dvě kosatky postavené na "motýla" o celkové ploše 132 m2. APALOOSA s nimi dokázala plout rychlostí i 8 uzlů v závislosti na síle větru. Po většinu času kormidloval "Tonda", jak jsme říkali našemu autopilotu Atohelm 7 000. Vedl nás bezpečně tísíce mílí minimálně stejně dobře, jako by kormidloval někdo z nás. Ale i Tonda je jenom stroj a na rozdíl od nás po čase podlehl únavě. Devátý den plavby vypověděl poslušnost a odevzdal kormidlo APALOOSY do našich nedočkavých rukou. Nechtěli jsme ho dříve vypínat, aby to snad nebral jako projev naší nedůvěry k němu a neurazil se, ale když nám dobrovolně odevzdal vedení lodi, sám kapitán si zasedl k jednomu z kormidelních kol a vedl lodˇsnad i správným směrem. Kormidlovali jsme tak celý den a potom kapitánovi došlo, že je to velice fyzicky namáhavá a psychicky náročná práce a přece jen bychom ji měli nechat povolanějším. Prohlásil, že Tondu spraví, vzal si k ruce dva členy posádky, které nechal stát u jakéhosi otvoru na zádi lodi, ve kterém na dlouhý čas zmizel. Chvíli se nedělo nic a pak začali z útrob lodi znít úsečné povely. Šroubovák, kladivo, osmnáctku. Po tomto povelu zavládlo na lodi mlčení. Všichni si pomysleli, že osmnáctku by si taky dali. Ale na lodi bylo jen 7 chlapu. Všichni se zasnili a ze snění je vytrhlo až velice nevrlé "Osmnáctku, jste hluchý". Hluchej teda v posádce nikdo nebyl. Honza, jeden z podavačů zahoukal do útrob lodi " Seš blbej?". Ale to neměl dělat. Z útrob lodi se vyhrnula na hlavu nebožáka taková spousta nadávek, které se zde vůbec nedají vypsat, že ten strnul, slova zcela neschopný. "Vytáhněte tu osmnáctku z basy" zařval s určitým dovětkem kapitán. Tomu už jsme vůbec nerozuměli. Chce ženskou a máme mu ji vytáhnout z basy. Až náhle se jeden ze dvou Frantů na palubě probral z úžasu a zvolal: " On asi myslí klíč číslo 18". Po tomto osvícení nastalo na palubě horečné hemžení. Všichni se snažili najít osmnáctku a podat ji kapitánovi. Téměř zároveň se ze dvou úst ozvalo:"Mám ji". Ve dvou rukou byla osmnáctka. Ale každá byla jiná. Jedna plochá a druhá dlouhá dutá. A opět mlčení. Jakou osmnáctku asi kapitán chce? Najednou se z útrob lodi vynořil kapitán, beze slova popadl tu plochou a zmizel s ní pod palubou. Opět se nic nedělo, pouze se ozývalo funění a občas k posádce dolétlo: "Fuj, tady je vedro". Další povely už posádku nezaskočily a tak se po dalších dvaceti minutách z podpalubí vynořil kapitán a v ruce svíral Tondu. Na posádce bylo poznat hluboké zklamání. Tak todleto je Tonda? To on nás několik dní vedl oceánem? To na něm závisely naše životy? Na takovémhle válci? A měli pravdu. Náš autopilot Tonda byl sotva 70 cm dlouhý válec o průměru asi 15 cm. Kapitán si nevšímal zklamaného výrazu posádky a pokoušel se posádce objasnit, kde je problém: "Omlelo se převodové ozubené kolečko mezi motorem a pastorkem pístu". Posádka to pochopila po svém. Prostě má Tonda o kolečko méně a tak nefunguje. Kolečko se doplní a Tonda bude zase v pořádku. Mirek se zeptal kapitána." A máš náhradní kolečko?". Nežli však kapitán stačil odpovědět, okřikl ho jeho starší bratr Láďa:" Ty mlč, to víš, že ho kapitán má". Mirek se zastyděl a už ani necekl. Kapitán se ponořil do salonu, kde Tondu operoval a prováděl náročnou výměnu životně důležitého kolečka. Posádka se zatím rozešla po své práci. Oba bráchové, Mirek s Láďou stáli u kormidel, Franta S. se učil vázat dračí uzel, Míla s Frantou M. drhli palubu a ostrozraký Jan vyhlížel, zdali před přídí nemáme nějaké plavební nebezpečí. Po nějakém čase se na palubě objevil kapitán s vyléčeným Tondou, zavolal si dva lidi k sobě a opět zmizel v zádi lodi. Zase ty samé povely, které byly plněny s bravurou, jež se dá získat jenom častým opakováním. Když se kapitán objevil opět na palubě, věděla celá posádka, že časy náročného kormidlování končí. Kapitán zavelel zapnou Tondu a APALOOSA se opět hnala oceánem řízena válcem o velikosti většího Poličanu.

Každým dnem se APALOOSA více blížila k jihu a úměrně s tím se zvyšovaly i denní teploty. O sladké vodě na ochlazení si posádka mohla jenom zdát a plavání kolem lodi plující rychlostí 6 uzlů byl holý nesmysl. Jediná možnost, jak svlažit nebohá těla rozpálená nemilosrdným sluncem, bylo nechat se vléct na laně za lodí. Proces to byl následující: člen posádky, toužící po koupeli, si nasadil psí kšíry, zacvaknul se do oka lana přivázaného k lodi a skočil do vody. Nejprve zmizel pod hladinou a zakrátko nad hladinu vyletěl vymrštěn součtem síly vztlaku a rychlosti. Potom už jen bezmocně poskakoval na laně za lodí, občas polykal vodu a když měl pocit, že je již dostatečně ochlazený mořem studeným asi 25 °C, buďto přiručkoval po laně zpátky na loď nebo divokou gestikulací naznačil posádce, aby ho vytáhla. Když se ho posádce podařilo přitáhnout k lodi, byl napůl utopen a na koupel za lodí si na dlouhou dobu nechal zajít chuť. Jednoho dne, asi půl hodiny poté, co z moře vylezl poslední člověk, brázdu za lodí protlo několik trojúhelníkových ploutví. Podle vzdálenosti přední a zadní ploutve jsme usoudili asi tak na délku čtyři metry a podle tvaru ploutve na živočicha nám lidem občas poněkud nepřátelsky naladěného. Po několika minutách bezvýsledného slídění za lodí ploutve zmizely v nezměrném oceánu. Po této příhodě nikdo z posádky včetně kapitána do moře tři dny nevlezl ani v tom největším horku.

R Y B O L O V

Zprvu jsme si mysleli, že naše posádka nebude během plavby odkázaná pouze na konzervované maso a že nám jídelníček občas zpestří tuňák, doráda nebo treska. Naše očekávání se bohužel nenaplnilo,přestože jsme na palubě měli dva skvělé rybáře - bráchy Láďu a Mirka. Tito dva vyhlášení rybáři se totiž rozhodli, že si na Gomeře doplní rybářské vybavení a šli do přístavu nakupovat. Vrátili se po několika hodinách a oba měli opravdu dobře nakoupíno. Po cestě do obchodu s rybářskými potřebami se zastavili na jedno pivo v baru kousek od mariny. Když zjistili, že majitel baru a barman v jedné osobě je bývalý toreador, již v baru zůstali. Po návratu na loď vyprávěli o barmanovi tak barvitě, že většina posádky neodolala a vydala se tam s oběma bratry zpět. Byl to opravdu zajímavý člověk se spoustou historek ze života. Zdálo se, že i posádka APALOOSY mu přirostla k srdci, neboť ji při odchodu obdaroval dvěmi lahvemi šampaňského. Jedna padla v polovině plavby a druhá posloužila na oslavu objevení Ameriky. Problém však byl v tom, že na lodi tím pádem chybělo ocelové lanko, které se váže mezi háček a vlasec, aby ho dravé ryby nepřestřihly. Takže když se bratři pokoušeli chytat ryby, spíše nežli lov to připomínalo dobrovolné odevzdávání háčků i s návnadou spřáteleným rybám.

V A Ř E N Í N A L O D I

Vaření během plavby na zaďák, kdy se APALOOSA v nepravidelných intervalech převalovala z prava do leva a občas si skotačivě povyskočila, připomínalo odpykávání si hříchů v pekle. Z rozpálených pánví cákal olej, nakrájená cibule cestovala po kuchyňské lince, polévka tekla po podlaze a neopatrně upuštěný nůž se divoce zmítal po celé kuchyni, nenechávaje nikoho na pochybách, že se do konce plavby nenechá beztrestně chytit. Mezi tímto tančí nebožák odsouzený k tomu, nasytit ten den posádku. Někdo svůj kuchyňský úděl snášel trpně a jiný naopak příšerně nadával. Úžasné bylo, že téměř všechny připravené pokrmy byly poživatelné a většina jich dokonce měla i jistou konkrétní chuť, velice se blížící názvu pokrmu. V posádce byli dva vynikající kuchaři - Láďa a Franta M., a jeden velice mizerný kuchař - kapitán. Tomu to ale samozřejmě nikdo neřekl. Dva nejposlušnější členové posádky dokonce jedli to, co kapitán uvařil, a ještě mu tvrdili, že je to dobré.

Kdo má kuchyňskou hlídku se poznalo vždy nejlépe podle čerstvých modřin na nohách ve výši okraje kuchyňské linky.

Mnoho jsme o ní četli, ale usoudili jsme, že takové mořské vlky, jako jsme my nemůže postihnout.

A L K O H O L

Mimo vody jsme měli na lodi k pití ještě nějaké pivo, víno a destiláty. Destiláty asi proto, že jsou velice prchavé povahy, nepřežily prvních pět dnů plavby. Pivo dlouho svádělo nerozhodnou bitvu s vínem o to, kdo déle vydrží. Nakonec však podlehlo a k pití zůstalo pouze víno. Příděl byl 2 litry vína na posádku a den a vydrželo až do konce plavby. Určitou část lodních zásob alkoholu spotřeboval Poseidon, neboť kapitán nakázal mu z každé lahve dát ochutnat, aby údajně na nás byl hodný.

Ani tato nemoc neměla, až na pár bezvýznamných vyjímek, nad naší posádkou vliv. Pouze jednoho večera v druhé polovině plavby začal Franta S. těmito slovy vzývat Poseidona:" Zatraceně, celou tuhle plavbu se vůbec nic neděje ( zapomněl na pravidelné mytí paluby, vázání uzlů, vaření, držení hlídek, koupání, vytahování a stahování plachet a zcela vyjímečné kormidlování). To snad není možný. Poseidone, pošli na nás nějakou bouři, ať fouká alespoň sedmička nebo osmička. Ať bojujeme o život. Vžyť já si připadám jako na rybníku." Křiče tato slova, zíral Franta S. vyzývavě do moře. V posádce zatrnulo. Snad to Poseidon neslyšel. A horečně jsme přemýšleli, jak si Poseidona udobřit. A vymysleli jsme šťastné řešení. Přivázali jsme k záchrannému člunu hodně dlouhý motouz a připravili ho ke snadnému svrhnutí do moře. Pokud by snad, nedej Bože, Poseidon vyslyšel výzvu Franty S., posadili bychom milého rouhače do malého člunu a vypustili ho na hodně dlouhém lanu za loď. Ať si tam bojuje s živly o život, když o to tak stojí.

Z Á P A D Y S L U N C E

S každým večerem přicházela povinnost neoblíbenných nočních hlídek. Aby je posádka snáze snášela, připravovalo nebe večer co večer neuvěřitelnou galerii obrazů na rozloučenou s odcházejícím dnem. Celá škála barev od červené přes fialovou, oranžovou, modrou, šedou, žlutou a zlatou se rozprostřela po nebi a vytónovala draky, beránky a hradby tak fantaskním způsobem, že moře si muselo myslet, že nebe mu chce předvést veškerou krásu a tajemství jeho hlubin. Západy slunce provázelo vždy témeř nábožné mlčení a celá posádka zírala na nebe s vyjímkou těch, kteří se smažili v kuchyni a na palubu se vybíhali pouze na chvíli nadechnout.

N E J V Ě T Š Í E X O T I K A

Největší exotikou asi byla naše posádka. Po připlutí na Grenadu byl naší první zastávkou přístav Greenwille. V jachtařském průvodci stálo psáno , že ve městě je celnice a že přístav není příliš vyhledávaný jachtaři. Mapka obtížného vjezdu se příliš neshodovala s mapovým plotterem. Přístav leží na návětrné straně ostrova a projíždí se do něj poměrně úzkým kanálem mezi písečnými mělčinami. Přibližovali jsme se z moře k plavební dráze, bohužel však nikdo neviděl, kde ta leží. Najednou Honza zavolal na kapitána"Támhle vidím naváděcí znaky" a mávnul rukou kamsi doprava před nás. Nato zareagoval Miloš a se slovy " Už je taky vidím" a mávnul rukou doleva od nás. Kapitán, který převzal kormidlo od Tondy, začínal být vůčihledně nervózní. Stoupal si na špičky a dokonce vyslal na příď Frantu S., aby ho naváděl. Vlny se na mělčinách pěkně zvedaly a špinavá voda nedávala tušit, kudy do přístavu. Kapitán už neměl nervy dál plout do písku, zařadil zpátečku a začal proti vlnám couvat zpět na moře. Tu Franta S. z ráhna zpozoroval bóji asi 500 m před přídí. Kapitán neochotně zařadil dopředu a šinuly jsme se směrem k bóji. Miloš si všimnul dalších naváděcích znaků na kostele a kapitán si sundal záchrannou vestu, což znamenalo, ža začal věřit v naše šťastné doplutí. Od bóje už byla plavba jednoduchá. Dvojitá zatáčka první v pravo mezi patníky. Chvíli jsme ještě zaváhali, jastli patníky vzít vpravo nebo vlevo ale vlny nás postrčily a už jsme byli v přístavu. Kapitán byl zase ve svém živlu. Povel stíhal povel. Kotvu spustit, kotva nedržela tak následovalo kotvu vytáhnout a tak třikrát kolem dokola. Na molu seděli černoši, sledovali naše počínání a mávali rukou, že máme plout pryč. Kdepak, když už jsme tady, přihlásíme se na celnici. Vyslali jsme hlídku - Miloše a Frantu M. na břeh na průzkum. Ta zjistila, že tu je celnice a že my jsme první jachta za posledních dvacet let. Černoši na ulici se zastavovali, ukazovali si na ně a jedna mladá černoška se otočila právě v okamžiku, když kolem ní kluci procházeli a jak uviděla bílé, tak se strašně lekla až se jí nohy rozklepaly, že ani utéct nemohla. Franta M. se rozhodl, že tu milou mladou černošku uklidní a začal ji chlácholit milými slovy a snad by se mu to i podařilo, kdyby ho nepřerušil Miloš:"Máme úkol. Musíme najít celnici.". Byl to rozkaz a ty jsou na prvním místě. Franta M. se se smutným úsměvem otočil a odcházel pomalu od černošky, která na něj v životě nezapomene. Její první bílej.