Na otázku přátel, týkající se nejzajímavějšího zážitku z Egypta, vždy odpovím, že to nebyly pyramidy ani pohled na zlatou masku Tutenchámonovu, ale plavba po Nilu. Ovšem nikoliv luxusním parníkem, kterých je na Nilu celá flotila, ale na domorodé feluce z Asuánu do Luxoru.

      Feluka se nezměnila v podstatě několik tisíc let a brázdila vody Nilu už v dobách faraónů. Průměrná její délka je 6-10 metrů podle použití a nad její palubou ční šikmá latinská plachta s možností měnit její polohu tím, jak se namotává na vratipeň. Je to velmi jednoduchý a přitom účinný systém manipulace s plachtou. Stejně jednoduché je i ovládání této velké plachty, což lze i jednou rukou, druhou se ovládá kormidlo. Jedna otěž je totiž uvázaná na vztyčeném půlkruhu a přesmykává automaticky. Je to podstatně jednodušší než při stejné ploše plachet na moderních jachtách bez rolfoku. Na lodi nejsou navíc ani kladky a přesto lze loď dobře ovládat i za velkého větru a za neustálého traverzování po řece, což je v noci i za nepříznivého počasí velmi zajímavý jachtařský zážitek. Loď má díky své konstrukci výbornou stabilitu a to jak podélnou, tak příčnou. Loď je navíc doplněna dvěma dlouhými vesly, která používá kapitán a jeho pomocník, pokud pohon na plachtu selže nebo padne vítr. Tato dvoučlenná posádka se stará také o pohodlí cestujících a zastává také všechny ostatní funkce včetně kuchaře a lodního stewarda. Místa pro žití však na palubě není mnoho, pokud na delší plavbu vyjede více než pět lidí. Přesto lze i v primitivních podmínkách žít celkem pohodlně celou řadu dní.

      Oficiální stanovisko k těmto plavbám není příliš příznivé. Ze strany egyptských úřadů je dokonce nagativní, neboť čas od času dochází k různým nehodám, což bývá dosti problematické. Nemusí jít právě o utonutí či zranění, ale stačí, když se turistům při nehodě utopí bagáž. Proto úřady tyto dálkové plavby po řece zakázaly, ale co vlastně platí v Egyptě? Když svítí na křižovatce červená, všichni jedou. Proč by tedy při červené na Nilu měli felukáři stát? Přišli by o živnost a to není nic příjemného ani tady, natož v Egyptě.

      Od ústí Nilu, přes Káhiru až po Asuán nabízejí felukáři několikahodinové projížďky nebo jen převoz na druhou stranu řeky. O takový druh plavby jsem zájem neměl. Přišlo mi to dobré tak pro hosty Sheratonu, Hiltonu, prostě pro "package" turisty. Jako s balíky se s nimi skutečně zachází. Já jsem chtěl na rozdíl od nich na feluce urazit více než 300 kilometrů.

      Když jsem se o této možnosti dozvěděl od svého přítele Marka, hned mi bylo jasné, že z Egypta neodjedu dříve, dokud plavbu nepodniknu. Odjel jsem z Luxoru do Asuánu a začal jsem dávat celý podnik dohromady. Z neoficiálních, ale spolehlivých pramenů jsem byl doporučen ke kapitánovi Abduláhovi do kafetérie u hotelu Grand na nilském nábřeží v Asuánu. Ten mne předal kapitánovi Bibi Wanovi, ale všichni se shodli na tom, že v Asuánu není momentálně žádná parta lidí, kteří by měli v úmyslu něco podobného uskutečnit a ke které bych se mohl přidat. Nezbývalo než čekat a tím by se mohlo vše značně protáhnout.

      Nezbylo mi nic jiného, než uskutečnit celý podnik ve vlastní režii. Kapitán Bibi Wan by se mnou jel velice rád, ale podmínky byly jasné: nájem lodi, kapitána & posádky, poplatek za pololegální povolení pro plavbu a jídlo a pití pro celou posádku. Nic tak strašného pro vícečlennou skupinu, katastrofa pro jednotlivce. Vidina bájné plavby se rozplývala v nedohlednu. Jediná věc, která vynahrazovala tento fakt, bylo to, že jsem v Bibi Wanovi poznal člověka nevšední krásy a zajímavosti, bylo to pro mne první setkání s Núbijci, lidmi žijícími v oblasti Asuánu, kteří nejvíce doplatili na postavení přehrady Násir.

      A tak jsem začal shánět posádku pro svou loď. Jako smyslů zbavený jsem běhal hekticky po městě a dával se do řeči s kdejakým Evropanem a nabízel a vychvaloval jsem něco, co jsem sám neznal a chtěl teprve poznat. "Určitě je lepší jet domorodou lodí, než prosvištět řekou a bavit se a popíjet v baru !" To byla moje argumentace. Už už jsem začal propadat malomyslnosti, když jsem potkal svého švýcarského přítele Herberta, který nevydržel společnost obyvatel pitoreskního hotelu Sunshine Home v Luxoru a právě přijel do Asuánu. Řekl jsem mu, oč jde a měl jsem rázem prvního a nejdůležitějšího kamaráda pro akci. Druhý den ráno přišel s německou dvojicí a já s jedním Angličanem a Kanaďankou, kterým se náš projekt líbil a bylo nás oněch nutných šest, aby byly náklady na cestu snesitelné. Bohužel i tak se všem zdála cesta příliš drahá. Našel jsem tedy kapitána Abua s bělostí zářící felukou Sakara, který nám "udělal" cenu. Přestože obě dvojice pocházely z nejbohatších zemí světa, svorně se shodli na tomto: "Sorry, for it is too expensive." A tak jsme zůstali opět sami s Herbertem a opět jsme se vydali do ulic. Všechny hotely Asuánu měly naše inzeráty týkající se nabídky na plavbu. Ozvalo se nám celé družstvo anglických dívek v počtu sedmi, které s námi byly ochotny vyplout asi za týden. Ale shodli jsme se na tom, že mít na lodi cosi na způsob "plovoucí anglické dívčí školy" není pro nás to pravé. Oba jsme tuto variantu zavrhli.

      Na druhý den jsme zašli do turistické kanceláře, kam právě přišel jakýsi mladík a chtěl doporučení na hotel - než mu však stačili cokoliv doporučit, doporučili jsme mu my plavbu po Nilu domorodou plachetnicí. Markus, také Švýcar, právě přiletěl a nikdy v životě takovou loď ani neviděl, přesto (nebo možná právě proto) se k naší expedici okamžitě připojil. Dodnes nevím nevím, zda to bylo naše snažení či jeho šestý smysl, že jsme ho nemuseli ani příliš přesvědčovat. Později jsme o tom spolu mluvili, ani on svého rozhodnutí nelitoval.

      Usnesli jsme se, že vyplujeme v co nejkratší možné době. A já jsem se mezitím vydal na strastiplnou cestu labyrintem egyptské byrokracie za úředním vyřízením všech náležitostí. Cestovní kanceláře, policie, přístavní úřady, to byly hlavní pevnosti, které jsem musel zdolat, abychom mohli druhého dne večer konečně odrazit od mola v Asuánu a vyrazit po proudu řeky. Poslední překážku, "kbelík s pískem" jako hasicí přístroj jsme obstarali těsně před vyplutím. To kontroloval úředník kapitanátu velice přísně. Za několik hodin, v noci, jsme si všichni uvědomili, že máme kbelík s pískem na hašení, ale na lodi není ani jedna svítilna a i v noci brázdí Nil několikaposchoďové lodi hotelových marín s honosnými názvy jako Amon, Tuti nebo Princezna Nilu či Arábie. Na naší lodi bylo jediným světlem světlo zápalek. A když k nám v neproniknutelné noční tmě doléhal hukot blížícího se kolosu, modlili jsme se, aby nás včas zahlédl a hlavně minul. Naštěstí kapitáni těchto lodí zřejmě vědí o zvycích zdejších felukářů a rybářů. Čas od času proříznou tmu kužely světel reflektorů. V tu chvíli se objeví v kuželu světla feluka s bílou plachtou jako tichá labuť. První noc, přiznávám, jsme příliš nespali. Vzpomínám na výraz hrůzy v Markusových očích, který říkal: "Dovedeš si vůbec něco takového představit v Evropě? Tohle by tam bylo považováno přímo za zločin! Loď bez světla na frekventované řece v černočerné tmě!" Musel jsem s Markusem souhlasit. Ale jiný kraj, jiný mrav. Musím říci, že mi tyto noční plavby vždy připadaly nebezpečné a velmi riskantní. Přesto jsme pluli i v noci, protože Abdu dostal zaplaceno za trasu, nikoliv za dobu, kterou s námi stráví. Tím také vznikají mnohé nehody, jelikož někteří kapitáni chtějí trasu projet co nejrychleji a při únavě se častokrát něco přihodí. Musím však říci, že i noční plavba na takové řece má mnohý půvab a to za jakéhokoliv počasí. Za bezvětří, kdy vás unáší řeka v nočním tichu za svitu hvězd nad hlavou a zvuků, které se ozývají v okolí řeky. Od kvílení muezinů svolávajících k večerní motlitbě nebo ohlašujících ráno, hýkání vesnických oslů, křik trhovců… Krásné je to i v ostrém větru, kdy feluka musí neustále traverzovat od jednoho břehu k druhému a dosahuje vcelku slušné rychlosti. Byl jsem tím skutečně velice překvapen. Jinak jsme si určovali rychlost a zastávky plavby po dohodě s kapitánem.

      Zajímavostí je v okolí nepřeberně. Od unikátních chrámů v Edfu až po karavany jdoucí podél řeky, než odbočí dále do pouště.

      Na palubě pokryté koberci, nad šálkem dobrého čaje se rozvíjejí debaty za zvuků orientální hudby (bohužel jen z magnetofonu), tehdy jsem objevil romantiku, která už v Egyptě dnešních dnů jinak neexistuje.

      Kdesi uprostřed naší plavby jsme narazili na další feluku s kapitánem Hassanem a dvěma Američany, kteří vypluli za stejným cílem. Dvě feluky spojené dohromady uprostřed Nilu se staly konferenčním prostorem, kde Američané, Švýcaři, Čech a čtyři Egypťané řešili celosvětové problémy.

      Tak se pozvolna naplnil tento pro mne tak fascinující a nezapomenutelný zážitek z největší africké řeky Nilu. Vždyť plavba felukou po Nilu patří mezi cestovateli ke stejným fenoménům jako trekking v Himálaji nebo "džunka trip" po největší řece světa jihoamerické Amazonce.

Text a foto Oldřich Mazůrek