Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Co nového?


Útoky žraloků podnítily debatu "zabít, či být zabit"
 
      19. listopadu - V boji na život a na smrt australský surfař Jake Heron několikrát praštil velkého bílého žraloka, který se mu zakousl do paže a stehna, a proměnil tak oceán v krvavou lázeň.

 
Čtyřicetiletý Heron jako zázrakem přežil a mohl tak vyprávět svůj příběh, píše agentura Reuters. Jen málo lidí přežilo útok velkého bílého žraloka, který dorůstá délky až šesti metrů a váží kolem 2,5 tuny. V čelistech má takovou sílu, že by v nich uzvedl auto. O dva týdny dříve se také mořský biolog 23letý Jarrod Stehbens utkal s bílým žralokem, který ho zatáhl pod vodu v okamžiku, kdy se snažil vylézt do člunu. Stehbens ale boj o život prohrál.

Tyto dva útoky v uplynulých několika týdnech, oba ve vodách státu Jižní Austrálie, podnítily v Austrálii bouřlivou debatu o tom, zda by měli být velcí bílí žraloci, nejkrutější predátoři, vybíjeni. Heron, vystavující na odiv poničené surfové prkno, které mu žralok překousl napůl, je pevně přesvědčen, že Austrálie by měla skoncovat s jejich ochranou a měla by je začít kontrolovaně vybíjet. "Je to vrcholek potravinového řetězce, který nic neovlivňuje," řekl po útoku Heron novinářům. "Je načase, aby se začal kontrolovat jejich počet. Proč ne jejich kontrolované vybíjení - vybíjejí náš národní symbol - klokany, vybíjejí slony v Africe," dodal. "Přibylo jich a je jich teď moc," říká a dodává, že žraloci plavou stále blíž k pobřeží a ohrožují koupající se děti. Ale rodiče Stehbense, který se nadarmo snažil vyprostit nohu z čelistí žraloka, jenž ho napadl v okamžiku, kdy se potápěl pro sépie, odmítají volání po vybíjení žraloků. "Byl mořský biolog, určitě by si něco takového nepřál," tvrdí jeho otec David Stehbens. "Jarrod dělal přesně to, co si přál. Miloval moře..."

Austrálie je, pokud jde o žraloky, celosvětově proslulá. Její studené jižní vody jsou ideálním trdlištěm. V uplynulých 200 letech do září 2005 bylo v australských vodách zaznamenáno 652 útoků žraloků, z toho 191 smrtelných. V posledních 50 letech zemřelo po útoku žraloka 60 lidí. Pro srovnání - dva až tři lidé zemřou každý rok na bodnutí včelím žihadlem a stovky koupajících se a rybářů se utopí. "Žraločí útoky se těší velké pozornosti médií, ale jsou to výjimečné události," tvrdí Barry Bruce, vládní mořský vědec, který velké bílé žraloky studuje od roku 1987. Tito žraloci loví na místech mořské biologické aktivity, jako jsou hejna ryb, kolonie tuleňů či mrtvé velryby. Žraloci neloví lidi úmyslně. Pravděpodobnost jejich útoku je 15 až 20 milionů ku jedné, dodal. "Bohužel zkoušejí, zda je člověk jedlý, ale použít k tomu mohou jedině zuby nebo čich," říká John West z australského archivu žraločích útoků. Lidé nejsou pro žraloka ideální kořist, protože jsou kostnatí a mají méně masa než tuleni nebo delfíni, ale naneštěstí jediné průzkumné kousnutí velkého bílého žraloka, který má mizerný zrak, stačí k tomu, aby většinu lidí připravilo o život.

Podle zpráv o útocích se jen málo bílých žraloků vrací, aby znovu zaútočilo. Austrálie považuje velké bílé žraloky za ohrožený druh a už deset let je chrání. Ochraňují je i Jižní Afrika, Namibie, Maledivy a americké státy Florida a Kalifornie. Podle vědců neexistují důkazy o tom, že by počet žraloků v důsledku jejich ochrany dramaticky stoupl. Jejich sčítání však není možné a žraloci mají pomalý reprodukční cyklus. Samice velkého bílého žraloka nejsou s to přivést na svět potomka, dokud nedorostou do délky asi pět metrů, což trvá zhruba 15 až 20 let, a pak rodí pět až deset mláďat každé tři roky. "Jejich reprodukční potenciál je poměrně nízký a vzhledem k tomu trvá dost dlouho, než se jejich počet zvýší - nejméně deset let," vysvětluje Barry Bruce. Podle vědců by třídění mělo jen malý vliv na žraločí útoky a navíc by nastolilo nerovnováhu potravinového řetězce, protože by zlikvidovalo vrcholového predátora. Stoupenci snižování počtu žraloků míní, že chov tuňáků a "žraločí turistika" přivábily žraloky blíž k pobřeží, a tudíž i k plavcům. Vědci tento argument bagatelizují s odůvodněním, že "žraločí turistika" se provozuje daleko od pobřeží. Při ní průvodce hází krvavou nebo rybí návnadu do oceánu, aby přilákal žraloky, a pak spouští turisty v klecích do mořských hlubin. Podle vědců nejsou chovy tuňáků, které lze nalézt jen u jižních břehů Austrálie, pro žraloky příliš velkým lákadlem. Ryby jsou ve velkých ohradách a na rozdíl od plavců a tuleňů nepředstavují pro žraloky příležitostnou potravu.

Vybíjení velkých bílých žraloků by bylo velmi obtížné a nákladné, tvrdí navíc vědci, a to především proto, že každoročně urazí v honbě za potravou tisíce kilometrů. Podle odborníků je velmi pravděpodobné, že 24 až 48 hodin po útoku bude velký bílý žralok už stovky kilometrů daleko. Podle elektronických vysílaček je také pohyb žraloků značně nepravidelný - ve dne se zdržují blízko dna a nedaleko pobřeží, zatímco v noci u hladiny a dál od pobřeží. Vědci mají za to, že existuje-li riziko žraločích útoků, mají ho na svědomí lidé a nikoliv žraloci, protože lidé tráví stále více volného času v oceánu. "Čím víc je lidí ve vodě a čím jsou jejich aktivity různorodější, tím větší je pravděpodobnost, že se někdo připlete do cesty lovícímu žralokovi," tvrdí Bruce.

ČTK

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>