Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Co nového?


Bratři svobodných moří
 
      Do pirátského zajetí padl v mládí i Julius Caesar, piráti přepadali byzantské a arabské koráby ve Středomoří, jejich plavidla křižovala Indický oceán...

 
Úvodem
Vznešenou přezdívkou "bratři svobodných moří" se ve své době nehonosil nikdo jiný, nežli námořní lupiči. Ačkoli většina našich současníků ovlivněných dobrodružnou literaturou a filmovou produkcí si piráty spojuje s oblastí Karibského moře v 17. a 18. století, s nepříliš velkou nadsázkou lze říci, že pirátství nacházelo své uplatnění všude, kde probíhal námořní obchod, a jeho historie je stará tak, jako dějiny mořeplavby vůbec. Bez nadsázky se můžeme domnívat, že první plavidlo naložené zbožím nebo cennostmi, jehož příď začala brázdit hladinu moře, začal již záhy pronásledovat rychlý člun plný mužů prahnoucích po kořisti. Do pirátského zajetí padl v mládí i Julius Caesar, piráti přepadali byzantské a arabské koráby ve Středomoří, jejich plavidla křižovala Indický oceán, stejně jako později hladiny Atlantiku a Tichomoří. Ještě i v současnosti se prohánějí v indonéských vodách a při východoafrickém pobřeží motorové čluny námořních lupičů, vyzbrojených automatickými zbraněmi ...

typy zbraní pro boj zblízka, sloužící posádkám lod Přesto však lze za "zlatý věk pirátství" považovat období přibližně od druhé poloviny 17. do první čtvrtiny 18. století, kdy také působila většina známých pirátských vůdců. Nicméně, navzdory všem romantickým představám o velkorysých hrdinech, aristokratech toužících po zadostiučinění, byla většina pirátů - jejich kapitány nevyjímaje - , pouhými desperáty, kteří se kvůli nedostatku vzdělání, schopností a pragmatismu nedokázali uplatnit v běžném životě, a spěli k tragickému konci. Život průměrného piráta byl vesměs divoký, brutální - a krátký. Právě mezi takové patřil v 17. století, v době, kdy mezi karibskými piráty ještě hráli prim Francouzi, kapitán Lolonois.

Francois l´Olonnais
Jedním z nejobávanějších pirátských vůdců druhé poloviny 17. století tedy byl Jean-David Nau, známější ovšem jako Francois l´Olonnais nebo Francois Lolonois (případně Ollonais apod.), který spatřil světlo světa asi v roce 1630 ve francouzském pobřežním městečku Sables l´Olonne, v kraji Vendée. Ve věku dvanácti let se stal vojákem Západoindické společnosti (podle jiné verze zahájil Francois svou dráhu jako plavčík; další příběh hovoří o tom, že upadl do otroctví) a nějakou dobu po odchodu ze služby žil mezi bukanýry (viz níže) na ostrově Hispaniola (dnešní Haiti). Poté se sám stal bukanýrem a prožil tři roky na San Domingu. Pak se objevil na Tortuze, nevelkém ostrově v Malých Antilách severně od Hispanioly, který podle jeho tvaru nazvali Francouzi Želví (želva = franc. tortue; tortuga je španělská interpretace téhož názvu). Zde si Lolonoise všiml francouzský guvernér a jelikož v té době zrovna probíhala válka mezi Francií a Španělskem, vybavil ho kaperským listem, opravňujícím k napadání španělských lodí.

Lolonoisovi, který přepadl první španělské plavidlo roku 1653, se zpočátku dařilo, ačkoli tři čtvrtiny kořisti musel odevzdávat zástupci francouzské vlády. Guvernér ho na oplátku ujistil, že mu vždy poskytne ochranu a podporu. Při jedné plavbě byl však Lolonois zastižen bouří a ztroskotal poblíž nepřátelského města San Francisci de Campeche na poloostrově Yukatán. Zde se spolu se zbytkem posádky stal terčem španělských střelců, kteří z pobřeží pobili všechny až na něj samotného. Nevíme, zdali se Francois tenkrát modlil ke svému svatému jmenovci, po němž bylo pojmenováno i město, nicméně zachoval duchapřítomnost, když se vklínil mezi těla padlých druhů a pomazal se krví která mu unikala z rány na rameni, takže jej Španělé považovali za mrtvého. Zatímco kostelní zvony hlaholily na počest jeho smrti, vkradl se Lolonois do města, kde přemluvil několik otroků ke krádeži malé rybářské kánoe; na této kocábce společně urazili vzdálenost 1 200 námořních mil (1 námořní míle = 1 852 m), aby dorazili ke břehům Tortugy.

Tam však mezitím došla zpráva o ukončení válečného stavu; guvernér na své sliby zapomněl a navíc Lolonoisovi pohrozil, že pokud si nenajde pokojné zaměstnání a bude přistižen na ostrově ozbrojený, dá jej pověsit. Ten se odhodlal k činu: v čele asi dvaceti druhů se lstí, v převleku za lovce perel, zmocnil nevelké španělské lodi a začal rozvíjet pirátské "řemeslo". Za nějaký čas zajal španělskou trojstěžňovou fregatu, od jejíž posádky se dozvěděl, že guvernér Kuby jí přikázal uvěznit všechny bratry svobodných moří (ačkoli dosud byli zajímáni a následně propouštěni za výkupné, nebo výměnou). Tato skutečnost Lolonoise rozzuřila natolik, že nechal všem členům posádky poutínat hlavy. Byl to první z jeho krutých činů, ačkoli nikdy nezapomněl na svou vlast a nenapadal lodě, plující pod francouzskou vlajkou ...

Dobytí Maracaiba
Lolonaisova flotila se časem rozrostla na pět lodí s asi 400 muži na palubách, nepočítaje množství menších člunů a kánoí (jiné prameny hovoří až o osmi plachetnicích, s 1 660 muži posádek). S takovou mocí se rozhodl k odvážnému podniku: koncem dubna 1666 (některé prameny uvádí rok 1667) se vydal z Tortugy, kde se od jeho útěku změnila situace v jeho prospěch, vstříc břehům Venezuely; tam se v zálivu, jako běloskvoucí perla vsazená do vnitřní strany prstenu, vypínalo bohaté španělské město Maracaibo. (Toto město založil 8. září 1529 kolonizátor německého původu Ambrosius Ehinger a pojmenoval je na paměť zabitého indiánského náčelníka. Maracaibo je v současnosti vzkvétající město ve venezuelském spolkovém státě Zulia.) Již na počátku výpravy se mu podařilo zajmout dvě španělské galeony, u severního pobřeží Hispanioly pak koráb vyzbrojený šestnácti děly; v útrobách těchto lodí našli piráti celkem 120 liber kakaa, 40 tisíc piastrů (piastr = tehdejší španělská směnná mince) a drahokamy v hodnotě 10 tisíc pesos. Cestou se zmocnili ještě jedné lodi vezoucí výzbroj z Venezuely pro posádku San Dominga. Jednalo se o 8 děl, 7 tisíc liber střelného prachu, muškety, pušky s křesadlovým zámkem a hotovost 12 tisíc piastrů.
Sám Lolonois se plavil na trojstěžníku s poněkud zvláštním jménem "Master Cacao" , jehož posádku tvořilo 120 mužů. Posádky dalších dvou korábů měly celkem asi 130 mužů, na lodi pod velením Antoina de Puis se nacházelo kolem 90 námořníků; flotilu doplňovala brigantina Pierra de Picard se 40 lodníky a dva nevelké barky, na jejichž palubách se nalézalo po 30 mužích. K tomuto loďstvu se ještě připojil známý pirát Michel le Basque, díky čemuž počet útočníků vzrostl na nějakých tisíc mužů.
Přístav Maracaibo ležel na okraji stejnojmenného kruhového zálivu-jezera na pobřeží Nové Venezuely. Dovnitř prstence bylo možné vniknout jen velmi úzkými průchody, neboť před vjezdem ležely dva ostrůvky osazené vojáky: Oruba a Monges. Podobné ostrůvky - Isla de la Vigia, Hlídkový ostrov s vysokou skálou, na jejímž vrcholku stála malá pevnůstka, a dosti velký Isla de la Palomas, Holubí ostrov, se nacházejí uvnitř zálivu. Průjezd mezi těmito ostrovy byl tak úzký, že se každé plavidlo ocitlo v dostřelu i menších pobřežních kanónů. Na Holubím ostrově si Španělé vybudovali opevnění, neboť kterákoli loď, jež tamtudy proplouvala, musela se nechat nést proudem dosti těsně kolem něho. Při druhém břehu byly totiž značně mělce pod hladinou uloženy táhlé stupně, na kterých by kýl každého většího plavidla beznadějně uvázl.

Maracaibo leželo až za všemi zmíněnými překážkami, v nejzápadnějším klíně zálivu. Svítilo bělostnými domy, jež byly vystavěny v několikanásobných dlouhých pásech podél břehu; již z dálky byly patrné honosné stavby hlavního chrámu a několika klášterů, vystupující nad okolní budovy. Vše již na první pohled svědčilo o tom, jak tam kypí a kynou peníze z okolních plantáží.Počet obyvatel města v 17. století se odhaduje na čtyři tisíce, vojenská posádka čítala asi 800 mužů.

Jakmile se jeho flotila přiblížila k zálivu, přikázal Lolonois zakotvit mimo dohled stráží z Hlídkového ostrova, pod krytem západně ležících návrší, aby mohl nerušeně vykonat přípravy k útoku. Téměř všichni bratři svobodných moří se nyní změnili z námořníků v bojovníky, vyzbrojené všemi možnými zbraněmi, většinou však šavlí a párem pistolí. V prvé řadě bylo třeba zneškodnit posádku na jednom břehu úzkého vjezdu a na Holubím ostrově. Proto dal Lolonois ještě v noci vysadit asi stovku pirátů v několika člunech na břeh a rozkázal jim, aby se do svítání připlížili k chabě opevněné španělské baterii a napadli ji současně s tím, jak lodě vjedou do ústí zálivu a pokusí se zneškodnit obranu Holubího ostrova.
Pobřežní baterii se podařilo včas zneškodnit a po krátkém boji získal navrch také pirátský výsadek na Holubím ostrově. Vítězná pirátská flotila se blížila k šest mil vzdálenému Maracaibu, které mezitím bez boje opustili vojáci i civilní obyvatelé, odnášejíce velkou část cenností. Piráti se pustili do bezuzdného plenění, kombinovaného s mohutnou konzumací vína a pálenky. Sám Lolonois se svými důstojníky musel s pistolí v ruce zjednat pořádek a postřílet mnoho rozdivočelých pirátů; byly rozestaveny stráže a po okolí vysílány pátrací skupiny, které pochytaly množství obyvatel města. Ubozí zajatci byli nejrůznějšími způsoby mučeni, aby vyzradili, kam všude ukryli své poklady.
Po dva týdny trvajícím rabování bylo rozhodnuto napadnout městečko Gibraltar, místní centrum pro vývoz kakaa, ležící na protějším břehu zálivu. Tam, za opevnění posílené redutami, se utekla část obyvatel Maracaiba a shromáždilo na 800 španělských vojáků. Na pochodu k městečku piráti zabloudili, protože Španělé předtím v pralese vysekali falešnou stezku, vedoucí do močálu. Lolonois však nechal zhotovit hatě, po nichž se čtyři roty bojovníků dostaly až k bráně jedné gibraltarské reduty; po ztrátě asi padesáti mužů se piráti dali na klamný ústup. Španělé se nechali vylákat k útoku, avšak padli do léčky a byli Lolonoisovými muži poraženi. Ti se promíchali s utíkajícími vojáky, spolu s nimi vtrhli do reduty a poté do samotného města. Gibraltar byl vypleněn, a kromě toho Lolonois vybral 10 000 piastrů výkupného pod hrozbou, že obec vypálí; škody byly tak hrozné, že město bylo k roku 1680 na pokraji zániku. Pak se piráti vrátili do Maracaiba, kde ještě získali výpalné ve výší 30 tisíc piastrů.
Celková kořist, kterou naložili bratři svobodných moří na své koráby, představovala odhadem 250 000 piastrů výpalného a drahokamy a další cennosti v hodnotě 100 000 piastrů; piráti se rozdělili podle svých zvyklostí (viz níže), zatímco guvernérovi Tortugy náležel desetiprocentní podíl z lupu. Toho se dočkal 1. listopadu 1666, kdy se Lolonoisovo loďstvo konečně vrátilo na Tortugu.
(Maracaibo se z Olonnaisova útoku vzpamatovalo, aby bylo znovu přepadeno a vydrancováno již za pár let, roku 1669, tentokrát ještě slavnějším pirátem: Henry Morganem.)

Konec piráta
Dobytím Maracaiba a Gibraltaru Lolonois získal reputaci zdatného piráta - flibustýra a přezdívku "Pobíječ Španělů" (franc. Fléau de Espagnols, angl. Bane of the Spaniards). Jeho přezdívka skutečně nelhala: jednou prý vlastním mečem poutínal hlavy 70 zajatým Španělům a pak je poslal guvernérovi Nombre de Dios. S oblibou bezohledně mučil a vraždil muže i ženy, a podle některýchzpráv dosáhla jeho krutost vrcholu, když v Panamě za živa rozřezal hruď jedné ženě, z níž vyříznul srdce a ještě bijící je snědl ... Je pravda, že na rozdíl od bukanýrů krutý pirát nejednal v rukavičkách ani s indiány, na nichž pohrůžkami a násilím vynucoval potraviny a zlato.
Nakonec Lolonois shromáždil flotilu šesti lodí s asi 700 muži na palubách a vyplul směrem ke břehům Střední Ameriky. Jeho flotila několik měsíců křižovala podél pobřeží, při čemž přepadala indiánské vesnice a malé španělské pevnůstky. Konečně se Lolonois od zajatců dozvěděl, že v blízkosti pobřeží leží bohaté španělské město San Pedro. Plán na dobytí města však pirátům nevyšel, a tak se vrátili na pobřeží, kde vyčkávali na připlutí korábu, vypraveného s bohatým nákladem ze Španělska.
Po více než třech měsících vysilujícího čekání se na obzoru konečně zabělaly plachty španělské lodi. Vzhledem k tomu, že byla silně vyzbrojená 40 děly, mohla být obsazena až pod příkrovem noci. Jaké pak muselo být zklamání pirátů, když zjistili, že nejcennější součástí lodního nákladu je pouhý papír! Od Lolonoisa začala Štěstěna odvracet svou tvář; po neúspěšné akci se část jeho flotily vrátila zpět na Tortugu, zatímco on sám zůstal na místě s jedinou lodí a 200 věrnými na palubě. Rozhodli se plout podél pobřeží směrem na jih, avšak nakonec jejich loď uvázla v ústí řeky San Juan na rifu, jak se nazývá žebro vytvořené přírodou z kamení těsně pod hladinou. Ztroskotanci našli záchranu na ostrůvku poblíž břehu, ale Lolonois neztrácel hlavu a přikázal postavit novou plachetnici, na níž ostrůvek za několik měsíců opustili. Jeho špatná pověst mezi indiány však zřejmě dosáhla až sem, takže během pobytu na ostrůvku piráty přepadali a mnoho jich pobili. Kapitánova autorita klesla na nulu.
Asi v roce 1668 nedaleko Cartageny, poblíž souostroví Baru Lolonoisův koráb znovu narazil na mělčinu. Francois v čele čtyřiceti pirátů vystoupil na břeh, ale opět díky svému arogantnímu jednání narazil na odpor místních indiánů, tentokrát ovšem kanibalského kmene Kuna. Jakmile domorodci zjistili, že kapitán a jeho muži pro ně nepředstavují vážné nebezpečí, zaútočili na ně a většinu z nich pobili. Těch pár šťastlivců, kteří bitku přežili pak vypovědělo, že jejich druhové - včetně kapitána -, kteří nepadli v boji, byli lidožrouty následně rozčtvrceni, chutně upraveni a snědeni. Takový byl konec pirátů a jejich velitele, který ovšem svým zajatcům často dopřával neméně krutý osud ...

Piráti a bukanýři
Zde považuji za vhodné vnést jakýs takýs pořádek do několika pojmů, objevujících se - nejen - v tomto článku.
Dosti frekventovaný výraz v popisovaném období a oblasti je bukanýr, slovo pocházející z anglického buccaneer. V 17. století tak byli označováni lovci převážně holandského původu, jejichž hlavním púsobištěm byl ostrov Hispaniola, dnešní Haiti. Za své pojmenování vděčili holandskému slovu boukan , označujícímu lovecké sídliště střelců, nebo též dřevěnou obrubu užívanou k tepelné přípravě masa (jinde se nazývala barbacoa). Moc bukanýrů postupně vzrůstala, až získali kontrolu nad větší částí Hispanioly; začali terorizovat španělské osady v dalších částech Karibiku, a založili základnu na Tortuze a přístav Port Royal na Jamajce. Tyto strategické body se během druhé poloviny 17. století dostaly pod kontrolu Angličanů, jejichž vliv v těchto oblastech sílil víc a víc.
Většinu času věnovali bukanýři lovu. Tito svobodní lovci se sdružovali do malých skupinek a s pomocí zvlášť vycvičených krátkosrstých psů lovili zdivočelé koně a skot, nejvíce však divoké vepře, z nichž upřednostňovali bachyně a osamělé tučné kance, zalezlé v křovinách nebo rochnící se v bahně. Jejich maso pak nařezávali na pruhy o délce asi 30 cm, které na 2-3 hodiny nasolili, poté zavěsili na tyče v dřevěné udírně a nad ohněm ze zvlášť vybraného dřeva udili tak dlouho, až maso jaksepatří vyschlo a ztvrdlo. Takovéto pláty uzeného se následně balily do svazků nebo propichovaly a provlékaly motouzy, sloužíce jako prostředek výměnného obchodu. Za libru uzeného masa mohl bukanýr dostat 2 libry tabáku z okolních plantáží. Jelikož koňské maso tenkrát k běžné konzumaci nesloužilo (bylo dokonce "pod úroveň" členů řeznických cechů, aby je poráželi), vyřezávali bukanýři z ulovených lichokopytníků tuk, který poté vyškvařili a připravovali jako olej do lamp. Hrnec tohoto oleje se dal směnit až za 100 liber tabáku. Utržený tabák lovci prodávali v přístavech, ze strachu, aby nebyli zajati Španěly, však raději překupníkům, a samozřejmě i pirátům, s nimiž měli úzké vztahy. (Za zmínku stojí, že posádkám pirátských lodí někdy prodávali zásoby i španělští obchodníci, ovšem za dvojnásobnou cenu.)
Výzbroj bukanýrů tvořila mačeta, lovecký nůž a především dlouhá puška, s níž tito univerzální lovci uměli mistrně zacházet.
Postupem času se jako bukanýři začali označovat i francouzští a angličtí piráti ve španělských državách, kteří se na Tortuze a v Port Royalu těšili pololegálnímu postavení.
Flibustýři (freebooters nebo filibusters; "svobodní bratři") byli výceméně bukanýři nebo piráti francouzského původu; jinak též "bratři svobodných moří". Jejich pojmenování mělo spojitost i s malými rychlými čluny - "flibotes", které někdy používali.
Korzár (slovo pocházející zřejmě až z byzantského kursor - stíhač, pronásledovatel, nebo chronsários - lupič, záškodník) je označení pro loď nebo muže vlastnící tzv. kaperský list, oprávnění vlády útočit na nepřátelská plavidla v době války, přičemž vláda si nárokovala podíl ze zisku. Na zajaté korzáry se měl vztahovat statut válečných zajatců, což se ovšem v praxi obvykle nedodržovalo.
Piráti útočili na jakoukoliv loď, bez ohledu na politický stav nebo státní příslušnost. Posádky jejich lodí se podle dobových dokumentů skládaly většinou z námořníků, sloužících původně na palubách obchodních, válečných nebo korzárských lodí; téměř vždy to byli zkušení mořeplavci. Doplňující část představovali bukanýři, toužící po větším dobrodružství nebo rychlejším zbohatnutí, zběhlí otroci z plantáží, uprchlíci před zákonem atd. Poměrně velké množství pirátů tvořili také černoši, kteří na palubách vykonávali rozličné funkce, od sluhů až po plnohodnotné námořníky - v posledním případě samozřejmě až po dosažení patřičné způsobilosti.

Vzhůru za kořistí
Před každou loupeživou výpravou museli "bojovníci volných moří" učinit přísahu, že složí na hromadu jakýkoliv cenný lup, který jim padne do rukou, ať již při boji na moři, či na souši. Ten, kdy by si jakoukoli věc ponechal, měl být s hanbou vyhoštěn z lodi na pevninu (nejednou na pustý ostrov), beze zbraně a bez naděje, že bude někdy opět přijat. Po skončení výpravy nebo větší akce měla být kořist rozdělena tím způsobem, že peníze - pokud se k nějakým piráti dostali - se rozdělily přímo, zatímco cenné věci byly odhadnuty a přiděleny podle finanční hodnoty. Ze spočítané a odhadnuté kořisti bývaly ještě před rozdělováním vyčleněny tyto povinné částky:
- 100 španělských tolarů pro tesaře, kteří postavili koráb, jenž dobyl vítězství;
- 200 tolarů ranhojiči, za jeho práci a léky.
Dále odškodné těm, kdo utrpěli zranění:
- 600 tolarů, kdo přišel o pravou ruku (nebo nohu);
- 500 tolarů, kdo ztratil levou ruku (či nohu);
- 100 tolarů za ztrátu oka nebo prstu na ruce.
Komu po zranění zůstala ruka neohebná, měl nárok stejný díl, jako by ji ztratil. Za těžké zranění na ostatním těle, i když se zahojilo, obdržel zraněný 500 tolarů.
Po výplatě těchto povinných částek se veškerá zbývající kořist rozdělovala na tolik dílů, kolik hlav čítala dospělá posádka lodi. Mladí plavčíci a ti, kteří se zúčastnili plavby poprvé, dostali polovinu dílu. Kapitán flotily naopak obdržel pětinásobek dílu, velitelé jednotlivých lodí trojnásobek. Uvedené stanovy se vztahovaly na příslušníky Lolonoisova loďstva, ovšem na lodích jiných pirátských velitelů jistě panovala pravidla podobná. Navíc byl každý muž povinen udržovat své zbraně v čistotě a bojové pohotovosti. V rámci utajení panoval příkaz zhasínat po setmění na palubě lucerny a svíčky; kdo chtěl na otevřené palubě popíjet, musel tak činit potmě.
Nad rozdělováním kořisti měl dozor kormidelník - zástupce kapitána a spolu s ním jediný důstojník na lodi, kterého volilo mužstvo. Další důstojníky na palubě jmenoval sám kapitán (někdy po kunzultaci s kormidelníkem), který byl - v souladu s tehdy běžnou praxí - takřka neomezeným pánem nad osudy členů posádky. V případě pirátů však mohli být tito dva důstojníci posádkou rovněž ze svých postů sesazeni. Vážený - a často jediný písma znalý člen posádky - byl navigační důstojník; za údržbu lodi, plachet a lanoví a pořádek na palubě zodpovídal loďmistr. Dělmistr měl dohled nad obsluhou děl, stavem a uskladněním palných zbraní.další, řemeslné, funkce na lodi zastával plachtař, tesař atd. v rozporu s romantickou představ oupirátů zakopávajících na pustém ostrově truhly plnézlata a drahokamů, byla ovšem praxe v naprosté většině odlišná. Problém spočíval v tom, že v Americe a Karibiku ještě počátkem 18. století ještě nebylo platidlo v podobě mincí obecně rozšířené, a také cestující na lodích, kteří mohli padnout do zajetí, měli u sebe zřídkakdy větší finanční obnos. Stejně tak bylo obtížné zmocnit se lodí s nákladem peněz a klenotů, protože většinou - právě na základě neblahých zkušeností s námořními lupiči - pluly v konvojích se silnou vojenskou ochranou.
Běžný náklad lodí v amerických nebo karibských vodách tvořil cukr, tabák, dřevo nebo kožešiny, často také různé zboží z Evropy. K ceněným "nákladům" patřili také otroci, přivážení z Afriky. Čilý obchod mezi piráty a kolonisty nebyl žádnou vzácností, takže bratři svobodných moří nacházeli pro svůj lup snadný odbyt.
Další vítanou kořistí byla pálenka nebo víno. Požívání alkoholu je s pirátským řemeslem nerozlučně spojeno, takže nás nepřekvapí, že lupiči, kterým padla do rukou loď naložená nádobami s opojnou tekutinou, oslavili své "vítězství" důkladnou pitkou ...

Pirátské lodě
Plavidlo určené pro pirátský způsob boje, který sázel především na překvapivý útok a rychlý únik, mělo být hbité a dobře ovladatelné, ačkoliv zároveň muselo pojmout počenější posádku a silnější výzbroj, než obchodní lodě. Muselo mít také úložný prostor pro nahromaděný lup. Pro tyto účely byly často upravovány různé ukořistěné nebo původně korzárské plachetnice, ačkoli definice typické pirátské lodi je sporná. Piráti v popisovaném období vždy preferovali menší typy lodí, jako byly šalupy a brigantiny, ačkoliv někteří jejich vůdci používalii větší a prostornější koráby.
Nejrozšířenějším typem plachetnice na vlnách Karibského moře byla tehdy šalupa, malá jednostěžňová loď, charakteristická svým bohatým oplachtěním. Typická pirátská šalupa měla posádku až 75 mužů a výzbroj v podobě 14 děl.
Dvojstěžňová brigantina se od šalupy lišila mimo jiné rozdílným uspořádáním plachet. Maximální délka této v Karibiku velmi oblíbené lodi byla něco přes 30 metrů, výtlak až 150 tun; na palubu se vešlo až 100 osob a 12 děl. Jistou variantou brigantiny byla briga, jejíž výskyt byl však mnohem vzácnější.
Z větších a těžších lodí piráti často používali různě upravené obchodní trojstěžníky s velkou tonáží.
Pomineme-li válečnou tzv. řadovou loď s posádkou až 900 mužů, mohli piráti používat fregaty. Byl to druh štíhlého plavidla menších rozměrů než řadová loď, ovšem stále se třemi stěžni a podobným oplachtěním. Délka fregaty se pohybovala mezi 25 a 40 metry, výtlak činil 200-600 tun; posádka čítala mezi 80 a 300 muži, výzbroj tvořilo 20 až 50 děl.
Vhodným plavidlem pro pirátskou činnost mohl být také jakýsi dvoustěžňový "kříženec" válečné fregaty a rychlé brigy. Tyto požadavky mohla splňovat i korveta, dvojstěžník o délce kolem 20 metrů, osazený 10-20 kanóny.
Často vzpomínaná španělská galeona prožívala svůj zlatý věk v 16. stol., kdy ji používali nejen Španělé. Tyto velké, nákladně zdobené lodě s nápadnou přední a zadní nástavbou, se vyskytovaly ještě koncem 17. stol. Průměrná délka galeony té doby se pohybovala mezi 40 a 50 metry, šířka 11-14 m, přičemž výtlak odpovídal rozměrům. Válečné galeony mohly mít až kolem 100 děl na dvou palubách (menší kanóny, umístěné na nástavbách a zábradlích se nepočítaly, což platí pro všechny tehdejší lodě) U galeon obchodních se samozřejmě dbalo spíš na velikost úložného prostoru, na úkor výzbroje.
Větší trojstěžníky nesplňovaly všechny požadavky na rychlost a obratnost, byly však odolnější i pro dlouhodobou plavbu na širém moři a jejich prostory mohly pojmout více členů posádky, větší počet děl (hlavně těžších) a v neposlední řadě i více zásob a kořisti. Běžná obchodní loď té doby měla výtlak kolem 300 tun a unesla až 16 děl.
Bylo by mylné domnívat se, že trupy tehdejších plachetnic byly jen v barvě dřeva. Naopak, často byly pomalovány na bílo a na černo nebo na bílo a na zeleno, na žluto a na černo, přičemž kryty střílen byly zevnitř často červené, vnitřky kajut nesly zelený nátěr, atd.

Pirátský způsob boje
Pirátské lodě operovaly často samostatně, a slídily po kořisti. Jakmile potenciální úlovek zpozorovali, odhadli jeho výzbroj a početnost posádky, stejně jako rychlost a manévrovací schopnosti plavidla, pustili se piráti se svou lodí do jeho pronásledování, které ovšem mělo být završeno co nejkratším vítězstvím. Často se stávalo, že pirátské plavidlose k stíhané lodi přiblížilo pod cizí - obvykle spřátelenou - vlajkou, a až nakonec vytáhlo vlajku vlastní a výstřelem z děla vyzvalo posádku ke kapitulaci. Je zřejmé, že v těchto případech hrálo důležitou roli zastrašování, a celkově špatná pověst pirátů.
Pokud se napadená loď nevzdala, mohla být zasažena salvou z baterie na boku pirátského korábu, po níž následovala tzv. abordáž. To znamená, že jakmile se obě lodě přiblížily boky k sobě, piráti, "kryti oblaky kouře" , loď protivníka zahákovali kotvami na lanech nebo speciálními píkami a přeskočili na palubu; tam se boj zblízka odehrával různými chladnými a palnými zbraněmi, s použitím ručních granátů, ale i zapálených prachovnic a jiných improvizovaných výbušnin. K rychlému dobytí nepřátelského plavidla mohlo přispět rovněž zajetí jeho kapitána, nebo obsazení prachárny. Pod hrozbou vyhození lodi do povětří posádka raději kapitulovala ...
Svou roli při získávání kořisti hrály rovněž vlajky jednotlivých pirátských velitelů, kteří ovšem měli lepší vkus, než aby volili jen černou vlajku s bílou lebkou a zkříženými hnáty. Taková kombinace byla ve své době velmi vzácná, a k dokonalosti ji přivedli až romantičtí spisovatelé 19. století. Vždyť i anglické pojmenování tohoto typu vlajky "Jolly Roger" ("Veselý Roger") pochází z francouzského výrazu "Joyeux Rouge", tedy "Veselý červený" a naráží nikoli na černou, ale červenou, což byla tehdy rozšířená základní barva pirátských vlajek. Červená byla odedávna barva válek a rebelií, a u jednotlivých pirátských vůdců sloužila jako podklad pro různobarevné pruhy, vyobrazení nejrůznějších zvířat, heraldických figur, ba dokonce i beránka nebo postavy světců - patronů lodí. Oblíbená byla také barva zelená, a například pirát zvaný Don Carlos (působil v první čtvrtině 19. stol.) dával přednost vlajce "výstražné" barvy žluté, se třemi černými šavlemi.
Často zobrazovaná paže třímající šavli, přesýpací hodiny (symbol pomíjivosti života), srdce, méně pak kostra nebo již zmíněná lebka, ovšem měla signalizovat, že posádka napadeného plavidla nemůže očekávat žádnou milost ...

autor: Edgar Pachta

Prameny
Angus Konstam, Angus McBraid: Piráti 1660-1730, Praha 2008
Vladimír Hynek, Petr Klučina: Válečné lodě (díl 1.), Praha 1985
Ing. Evžen Škňouřil, Ing. Karel Růžička: Historie a vývoj obchodní námořní lodě, Praha 1998
Ivan V. Možejko: Pod pirátskou vlajkou, Praha 2009
Miloš V. Kratochvíl: Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela, Praha1979
internet

redakce lode.cz

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>