Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Plavby


Prvních pár slov patří moři, lodím a námořníkům (z knihy Český doktor na moři)
 
      Pocházíme ze samého srdce Evropy a k moři máme daleko. Naše představy o něm jsou buď bláhově romantické nebo hororově děsivé, ale většinou naprosto omylné. O životě na moři ví náš průměrný občan asi tolik jako o mimozemských civilizacích. Je to jen jakýsi mlhavý pojem, je znát, že nás moře neodchovalo.

 
Dojmy, které se nám od narození dostávají spolu s mateřským mlékem člověku do krve, jsou určitě nesrovnatelně cennější, než začne-li je člověk vstřebávat až v době, kdy ho volá svět. Stane-li se námořníkem suchozemec, musí na to mít dvojnásob sil a odvahy, protože jinak by byl při setkání s mořem zcela bez šance.
Málokde dochází k tak tvrdému střetu romantiky s holou skutečností jako právě na moři, které jsme dosud znali jen z dovolené plné úsměvů. Romanticky vzdychat u moře jde snad jen na pláži s dívenkou v bikinkách po boku, pod pestrobarevným slunečníkem, při dobré cigaretě, vychlazené kokakole a hloupě sladkobolné melodii ?Jižně od mysu Emine seděl jsem, seděl , při víně??. Podobná jalová idylka se však odehrává jen při odvážné plavbě parníčkem na Balčik a zpět, a to ještě ani ne vždy! Život na moři se příliš neliší od života na frontě a přináší tu také ty nejtěžší oběti. I nerovná, stále se měnící hranice země a vody připomíná frontu a loď v objetí moře představuje vlastně pevnost, která útok buď právě odráží nebo se na něj v klidu chystá. Z takového klidu by ale člověk mohl přijít o poslední zbytek zdravého rozumu. Vždyť ta příprava k útoku, ten smrtonosný klid, než se otevřou jícny děl a spustí kanonáda, ty chvíle, kdy si vojáci v zákopech podávají poslední cigaretu před vyražením na zteč, jsou snad nejhorší než útok sám. Generál oceán se naráz stává z bratra nepřítelem a má proti nám jak těžkou artilerii, tak i nepřehledné divize útočných oddílů ? mořských vln.
Jejich jedinou snahou je rozdrtit, rozbít, zničit, právě tak jak je tomu ve válce.
Zdali máme strach? Kdo by ho neměl, vždyť tam venku je už dávno učiněné horoucí peklo. Loď se může obrátit dnem vzhůru, trup rozlomit, můžeme najet na mělčinu nebo se rozpárat o korálový útes. Můžeme jít také rázem ke dnu do hloubky pěti šesti kilometrů. To vše je téměř přízračné, někdy však zatroleně reálné. Vždyť i ta námořní mapa, podle které se plavíme, vypadá ve skutečnosti jinak, než přízrak moře a noci, jež nás teď obklopuje.
Jestli někdo strach nemá, pak si vůbec neuvědomuje, oč tu vlastně běží, a když ho má, nesmí ho dát na sobě vůbec znát. V jídelně musíš dokonce žertovat a u stolu vyprávět vtipy. Loď se přitom zoufale zmítá a manévruje, v pravidelných intervalech se ozývá siréna, zní to jako volání o pomoc. Je vyhlášena zvýšená pohotovost, vše připomíná stav obležení. A tohle že není fronta a my uprostřed ní pevnost! Je to mořská nemoc, únava nebo strach to stálé svírání žaludku i podivně prázdná hlava jakoby stažená ocelovou obručí? Vždyť strach je nejpřirozenějším průvodcem živé hmoty, spouštěcím mechanizmem obranných reflexů směřujících k zachování života. Všichni se přece chceme vrátit. Na březích moře jsme nevyrostli, a přesto jsme zde. Jsme tu a plujeme. Plujeme a do-plu-je-me. Ano, doplujeme s československou vlajkou na zádi!

Tak nějak to tedy bývá, ve skutečnosti má ale toto téma desítky variací a věru není hanba, má-li člověk strach. Není statečný ten, kdo strach nikdy nepoznal, pravá statečnost začíná tam, kde sice strach máme, ale přesto do nebezpečí jdeme.Dokonce i ti nejstatečnější se mohou rozplakat. To se stává ve válce i na moři a všude vůbec tam, kde se život dostává do křížku se smrtí. Na moři to zažíváme často. Při každé bouři, ale i když vidíš ztroskotanou loď, zubožené trosečníky na záchranném člunu nebo když ti během plavby odejde kamarád. Zřítí se ze stožáru, spadne do ládovny či přes burtu do moře, stává se i to, že se náhle zhroutí u stolu v záchvatu srdeční mrtvice. Víš, co to je, když se něco takového přihodí, víš vůbec, jak dovede námořník zatnout zuby? V chlapských slzách je hrozitánská síla. Chlapské slzy jsou ještě slanější než ty kapky vodní tříště na obočí?
Jedno je ale docela jisté ? moře, ačkoliv tak bezohledné a surové, je svým způsobem rovné a poctivé. Nepřetvařuje se a svou pravou povahu nezastírá. I zcela klidné připomíná tygra, který, jakmile vytráví, ihned zaútočí. Tygr je ovšem tygr a zabíjí z hladu. Že by bylo moře také hladové? Svůj nenasytný chřtán na nás přece otvírá stále a zuby cení právě jako tygr. Ty nekonečné řady zpěněných vln s naježenými bělavými okraji opravdu připomínají zuby, jen se zakousnout. A udeří-li moře, tak vždycky plnou silou a lhostejno kam?Když jsme teď v jeho objetí, bere se to slovo těžko zpět.

Z knihy Otakara Mlejnka ?Český doktor na moři? s laskavým svolením vydavatelství Rybka Publishers

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>