Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

Vaše plavby začínají u nás...

Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Plavby


Plavba Orcy
 
      Na Orce, třicetšest stop dlouhé jachtě, bylo všechno připraveno na plavbu. Tom ještě jednou, pro jistotu, překontroloval všechny přístroje, kompas, lana a dotáhl všechny uzávěry vstupů do jachty.

 
Na otevřeném oceáně fouká asi patnáct uzlů a tak nechal stažený grot. Jen kosatku si nachystal na vytažení. Nahodil starého volváka a otočil se na břeh. Pierre stál na molu se zvednutou rukou. Jachta pomalu mířila k majáku.
Oceán dneska dýchal zvlášť hlasitě. A noc jeho snažení jen umocňovala. Poslední metry kamenné hráze, ostrý obrat po levoboku a první větší vlna zvedla příď loďe k temnému nebi. Ještě pár minut bylo slyšet bručení motoru a pak vylétla kosatka. Mike pocítil celým tělem, jak loď rázem ožila a nabrala kurs na východ. Za jeho zády zůstala světla majáku a chvíle posledních dní se definitivně změnily ve vzpomínky. Před sebou měl tři dny plavby a rozfoukaný oceán.
Jachta se pravidelně nořila do vln a přehupovala se přes ně jako tanečnice. Vodní tříšť se zvedala vysoko do prostoru a jachta byla co chvíli zaplavována vlnami. Na lodních hodinách naskakovala hodina za hodinou a do logbooku přibývaly zápisy s pravidelností Tomovi vlastní. Narůstala však i únava. Druhý den měl už ruce vysušené od soli a záda ho slušně bolela. Za pár dní budeme zase spolu, pomyslel si Tom a usmál se. Byl to spokojený úsměv. Silný náraz lodi na vlnu a gejzír vody se převalil přes palubu. Oceán dával o sobě stále vědět a trestal každou nepozornost. Přesto se zdálo, že ho čeká příjemnější plavba. Vítr se trochu utišil a vlny se začaly zklidňovat. Tom se těšil až vytáhne grota a kosatku v celé své kráse a vítr se opře do nich v plné síle.
Svíral kormidlo a marně se snažil prohlédnout tmavou a chladnou noc. V těch chvílích se mohl spolehnout jen na svůj sluch a instinkt. Sluch ho naváděl na vlny a instinkt ho nabádal k pokoře v rozvlněné krajině Atlantiku. Před sebou neviditelný obzor, nad sebou neviditelné mraky a ještě výš kroužící neviditelné hvězdy. Jsou tak blízko. Hvězdy na nebi. Okouzlovaly ho od malička svou tajemností vstupující do srdce každého živého tvora. Za jasných nocí, udiven jejich jedinečností, doufal, že v nich uvidí budoucnost. Neustále v nich nalézal něco nového, okouzlujícího, tajemného, ale to co hledal nejvíc, nenalézal. Jen směr jeho plaveb mu hvězdy prozradily bezpečně.
Moře člověka vždycky rozebere. Zvláště, když je sám. Myšlenky začínají proudit hlavou a vynořují se staré vzpomínky. Pro Toma to byl čas, kdy si srovnával v hlavě spoustu věcí. Nic méně Anna se mu před očima míhala častěji, než kdy jindy. Přesto, že byl svým založením samotář, nedokázal být bez ženy příliš dlouho. Potřeboval vlastnit ten pocit, že někoho miluje a že je milován. Věděl však, že čas, který je mu souzen prožít ty chvíle, má své hranice. Ale to ho už neznepokojovalo. Věděl, že s tím nic nezmůže. Nebyl zbabělec, říkal jim to dopředu a ony ho za to milovaly. Obdivovaly na něm všechno chlapské a romantické, co jim bylo souzeno objevit. Nikdy si nepřipouštěly, že by se mohli rozejít a trpělivě snášely nekonečné týdny svých samot, když byl daleko na moři a s neskrývanou touhou se na něho těšily. Teprve čas, který je tak neúprosný, jim postavil do cesty zrcadlo a zbavil je jejich trpělivosti a oddanosti. A i když ho opouštěly nebo se opouštěli navzájem, vždycky se milovali dál. Jinak, ale milovali se a vždy byly ochotny mu pomoci, stejně jako on jim. Nikdy mezi nimi nevyrostla hráz nenávisti. Tom to možná pociťoval jako ideální vztah, ale byly chvíle, kdy bolestně prožíval okamžiky rozchodu. Byla to však jeho cesta a jeho volba. Byla to jeho daň životu, který vedl. Nikomu ho nevnucoval. Mnozí ho za to odsuzovali, ale jak může někdo soudit někoho, aniž by žil jeho životem? Ty, kterých se to týkalo, ty, které měly největší právo soudit, to nikdy neudělaly. Milovaly ho, ale nemohly s ním žít. Prostá a pro mnohé nepochopitelná pravda. Hledaly, stejně jako on, svoji cestu v životě, ale jistota na ní měla své pevně zakořeněné místo. Tom jim je pomáhal nalézt, ale v jistotě nedokazal žít.
Nicméně po Anně toužil. Uvnitř ho rozněžnila každá vzpomínka na ni. Anna se lišila od ostatních, ale to je každá do které jsme zamilovaní. Možná to bylo také tím vláčným gestem ruky, kterým si pomáhala, když nevěděla kudy kam. Možná tím mírným úsměvem, jako když vítr nadzdvihne cíp sukně, aby poodhalil něco, pro co básníci donekonečna budou hledat ty správná slova. Kdoví. Ale oběma vztah vyhovoval, oba milovali svobodu, měli si stále co říct a toužili po sobě. Když se sešli, zůstali v posteli několik dní. Jen hlad po vzájemných dotycích, bylo jediné co je znepokojovalo. Tom začal cítil zvláštnost těch chvil. Nerozuměl tomu a cítil někdy až strach. Zvláště v poslední době, když nit jejich hovorů, kterou používali jako přikrývku, se nebezpečně tenčila. Měl obavy. Ne o sebe, ale o Annu a tím také o jejich vztah. Uvědomoval si, že se dostává do zvláštní situace. Pohlcoval ho pocit odpovědnosti, který soupeřil s jeho svobodou. Ve vztahu s ženou Tom nikdy nebyl tak daleko.
Ze zamyšlení ho probral budík. Čas na polední navigaci. Připoutal kormidlo a sjel do kajuty. Postavil na čaj a zapnul přístroje. Za chvíli měl polohu určenou a zanesenou v mapě. Satelitní navigace ušetří spoustu času se sextantem, ale kouzlo hledání ve hvězdách to nenahradí. Plul pomalu. Vítr se často měnil a tak určitě dopluje do Lisabonu o den později. Trochu ho to znepokojilo. Věděl, že Anna bývá nervózní, když není včas na místě. Bude mít určitě strach. Zprávu, ale nemohl poslat, neměl jak. Plavba však začala být příjemnější a jeho pozornost se přenesla opět na moře. Na lodi je pořád co dělat. Proto neklidné myšlenky zahnal úklidem. Orca držela stopu a bílá kadeř za zádi podtrhovala ladnost a krásu lodi. Do přístavu zbývalo necelých dvě stě mil. Tlak však začal náhle klesal.
Po dvou měsících přestala Anna věřit. Po čtyřicetipět dnech pátrání přestali věřit všichni. Něco se stalo, ale nikdo zatím nedokázal říct co. Orca zmizela někde v Atlantiku někdy mezi 23.-28. lednem 1998 i s námořníkem a jachtařem Tomem Rootwaitem. Když Tom křtil tuto loď na Orcu, prý někdo v davu na nábřeží řekl, že je to nešťastné jméno. Nevím, ale těch 7 let, co se na ní Tom plavil, patřilo k jeho nejšťastnějším. To mi řekl Pierre, rok po jeho zmizení.

Copyright ? Mike Hackman

hackman@seznam.cz

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>