Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Plavby


Plachtění severem Ladožského jezera
 
      Loni na Nový rok jsem se rozhodl pořídit vlastní skládací plachetnici. Rozklédl jsem se, kde by se dala nová loď pořádně vyzkoušet. Volba padla na Ladožské jezero.

 
Má jenom 17.870 km2 a není to doleko. A protože na podobné expedice je lepší jezdit ve více lidech, rozhodl jsem se koupit loďky rovnou dvě. Se sestrou a dvěma kamarády jsme akci naplánovali na druhou půlku července. Tou dobou bývá na Ladožském jezeře průměrná teplota vody 18OC a vzduchu 30OC. V únoru jsme na poslední chvíli koupili letenky, protože už jich začínal být nedostatek. V květnu jsem vyřídil víza a koupil lodě. Cvičná sborka a rozborka lodí se vyplatila. Patka stěžně se při první stavbě musí přivrtat a akuvrtačku jsme sebou brát neplánovali. Konečně přišel den odletu a v Petrohradě se o dvacet stupňů ochladilo. Asi proto, že tam zrovna zasedala G8. Každopádně jsme se sešli na letišti.

Let, odbavení a ubytování, které nám zařídila jedna moc milá petrohradská spojka z ICQ, proběhlo bez problémů. Po víkendu stráveném v Ermitáži jsme zabalili proviant na čtrnáct dní a vyrazili vlakem do Priozerska.

Kamarád toho po autonehodě moc nenachodí a tam je to od vlaku k vodě blízko.
Jinak se dá s lodí pochodovat poměrně snadno. Jezero které téměř omývá vlakové kolejnice není jezero Ladoga, ale Vuoksa. Podle mapy jsou obě jezera spojená průlivem.

Postavili jsme lodě na břehu pod železničním náspem, vytáhli pravou ruskou vodku a pokřtili je na Nastěnku a Marfušku. Než jsme však stačili odplout, objevil se milicijaněr a chtěl registraci. V Rusku je povinnost registrovat všechny lodě, které mají nosnost nad 150 kg nebo jsou pro tři a více osob. Splnili jsme oboje. Domluvil jsem se s ním že lodě do čtrnácti dnů opustí Rusko a tudíž registrace je zbytečná. Došel jsem na místní stanici a dostal od místního velitele podepsanou bumážku, že nejbližší tři týdny registraci nepotřebuji.

Nalodili jsme se a vyrazili podle mapy směrem k Ládoze. K našemu zděšení nebyl průliv průlivem, ale velice bystrou řekou, asi jako Křemelná na Šumavě. Naštěstí jsou naše lodě stavěné z kvalitních materiálů a jinudy cesta nevede.

Nepříjemnou pastí se staly ruské dřevěné mosty, které jsou stavěné na hustě sázených kůlech. Projížděli jsme tento úsek se skasanými plachtami a sejmutými dvěma třetinami stěžně. Bohužel jsem neodhadl výšku jednoho z mostů. Byl nižší cca o 10cm. Ozvala se strašná rána a stěžeň se podsmekl pod prvním podélným trámem mostu a zůstal zašprajcovaný tak, že nešel tam ani zpět. Při tom se pod námi hrnula všechna voda v jednom jazyku a hrozila loď přetočit napříč a následně přeložit jako list papíru. Udržoval jsem loď mocným kontrováním pádlem ve směru proudnice a sestra se stojíc v lodi pokoušela vyprostit stěžeň. Boční plováky bránily ve vyklonění stěžně bokem ve směru trámů. Nakonec se sestře podařilo sílu plováků překonat a mě zpod mostu proti proudu vycouvat. Sejmuli jsme i poslední, teď už pěkně ohnutý díl stěžně a pokračovali k dalšímu mostu, před kterým jsme pro jistotu odstrojili i boční plováky.

Když jsme konečně dopluli k jezeru, čtyřhlasně jsme hlesli: "Moře". Nikde nebylo vidět druhý břeh a jezero přece druhý břeh má. Tak to muselo být moře. Jen ta sůl ve vodě chyběla.

Dokřižovali jsme proti mírnému severozápadnímu vánku asi dva kilometry od ústí řeky do Ládogy a o půlnoci zakotvili. Díky bílým nocím jsme si nemuseli lámat hlavu, zda nás dostihne tma.

Druhý den po půl desáté jsme vyrazili podél pobřeží k severozápadu proti mírnému severozápadnímu větru. Zima jak v ruském filmu. Vzpomněl jsem si na Němce u Stalingradu. Bylo dobře se nespoléhat na statistiku a vzít si oblečení na to, že bude sněžit.

Ve tři jsme přistáli u malého ostrůvku naproti krásné písečné pláži. Po svačině jsme se rozhodli, že máme toho věčného křižování dost a že na té pláži přenocujeme.

Protože jsme nebyli od Priozersku daleko, bylo to jen kousek přes les, rozhodli jsme se se sestrou jít pro chleba. V tom lese byla spousta zvláštních betonových objektů pomalovaných znaky radiace a chodníky měly obrubníky natřené na bílo. Já na vojně nebyl, tak mi to hned nedocvaklo. Že jsem na tajné vojenské základně jsem se dozvěděl, až když jsem přišel na vrátnici zevnitř. Musím říct, že moje zkušenost s ruským zacházením se zajatci je prvotřídní. Postavili nám do tábora stráž, která po celou dobu našeho věznění udržovala oheň. Celou dobu, co jsme čekali na důstojníka kontrašpionáže z Petrohradu, o nás měli starost, jestli nemáme hladíček, nebo žížinku nebo jestli si nechceme lehnout. Prostě rekreace. Kontrášovi jsem vysvětlil, že kromě mě se s nikým z výpravy rusky nedomluví a on od dalších výslechů upustil. Chtěl nás deportovat zpátky do Priozersku, ale argument, že budeme nejméně čtyři hodiny balit a jemu otravovat život, ho přesvědčil, že nás má vypustit na jezero.

Po prohlídce zavazadel jsme deset minut po jedenácté v noci vyrazili a zamávali.
Poučení pro ostatní: vojenská základna v Rusku není označená, protože je tajná. Když narazíte v lese na něco divného radši vycouvejte. Při každé kontrole policisté a vojáci zoufale hledají navigaci GPS. Její držení je v Rusku trestné, i když není problém ji tam koupit. Z digitálů netahají kinofilmy, jen prohlédnou a vrátí. Když jim dáte ke kontrole digitál, fotoaparát na kinofilm už u vás nehledají.

Po půlnoci se hladina vyrovnala do zrcadlového lesku a do dvou ráno jsme pádlovali na příhodné místo k přenocování. Až při odjezdu jsme se dozvěděli od místních, že není náhoda, ale pravidlo, že v noci na Ladožském jezeře vítr nefouká. Dospali jsme probdělou noc a vyrazili až ve čtyři odpoledne , když už pořádně foukalo od severozápadu a my vyrazili podél linie ostrovů na severovýchod.

V půl sedmé jsme přistáli na severním cípu ostrova Selkjamarjansáry. Vyzkoušeli jsme si první školáckou pitomost a přistáli za silného větru a ve velkých vlnách na návětrné straně. Než jsme stihli vyskákat z lodi, už nás měla další vlna.

Nastalo překotné rozdělávání ohně a sušení. Když už jsme sušili, tak jsme i povařili a pojedli.

Po deváté večerní jsme odrazili na sever hledat místo k přenocování. Vítr pochopitelně ustal, tak nezbylo nic jiného, než se opřít do pádel.

Vyhlídli jsme si zátoku u mysu Rachaniemi. Vylodili jsme se v půl dvanácté v noci a zakempovali.

Když se po poledni probudil vítr a my, vyrazili jsme východoseverovýchodně k ostrovu Kjunsary. Po obloze se honili bílé načechrané obláčky a pod nimi visely mokré záclonky. Úspěšně jsme mezi záclonkami kličkovali, až nás jedna dostihla a po tři minuty na nás lila vodu jako z kýblu.

Do středu ostrova Kjunsari se zařezává úzká zatočená zátoka, chráněná před větrem a příbojem, přímo ideální k zakotvení.

Bohužel, vhodné místo pro stany jsme nenašli. Rozhodli jsme se tedy prozkoumat ostrovyPerja-Kilpisarjet.

Během našeho pobytu na ostrově Kjunsari se vítr stočil na jihozápadní a velmi zesílil. Když jsme vykřižovali ze zátoky a obepluli západní mys ostrova, zjistili jsme, že nad ostrovy Perja-Kilpisarjet roste velký černý mrak a rychle se blíží. Čím více se blížil mrak od severovýchodu, tím více sílil vítr od jihozápadu. Změnili jsme kurz ze severovýchodního a namířili si to na severozápad, do bezpečí zátoky ostrova Kuchka.

Jen taktak jsme stihli odnést lodě z vody a postavit stany a nastalo černé a mokré peklo. Po dvou hodinách déšť ustal a vysvitlo slunce. Protože zátoka byla dobře chráněná, prosluněná a mělká, rozhodli jsme se zůstat dva dny, rybařit a relaxovat.

Nutno konstatovat, že rybaření na Ládoze je téměř marnost nad marnost. Každý ostrov denně objede alespoň deset rybářů a ti hodí třpytku do všech možných koutů. Mě zabrala jedna štika a ta se mi utrhla z háčku, když jsem ji dovlekl k lodi. Kdybychom neobjevili pytláckou síť, ze které jsme si půjčili několik bělic, tak jsme byli bez úlovku.

Poprvé jsme odložili goretexové slupky a svetry a spáchali zločin hygieny.

Po dvou dnech strávených v útulné zátoce ostrova Kuchka jsme si to namířili k jihovýchodnímu cípu ostrova Svinoj.Když jsme minuli ostrov Svinoj, nabrali jsme směr na jihovýchodní cíp ostrova Putsary.

Západní vítr pomalu sílil. Minuli jsme ostrov Putsary a vítr se stočil na jihozápadní a mocně zesílil. Namířili jsme si směrem na ostrov Pijen-Chapasary. Poryvy zadního větru byly chvílemi tak silné, že nám špičky lodí mizely pod hladinou.

Skály na levoboku se tvářily jako neprostupná hradba. Hledali jsme průliv, kterým bychom unikli do závětří a zároveň jsme se báli příliš přiblížit ke skalám, protože křižování proti silnému větru byla naše slabší stránka.

Nakonec jsme našli průliv mezi ostrovy Sammatsary a Suur-Chapasary. Přistáli jsme v závětří u malého skalnatého ostrůvku a dali sváču a oddych.

Dobře najedeni a rozpoloženi jsme vyrazili napříč přes průliv Palocarjensjelkja k průlivu mezi ostrovy Tamchanka a Markatsimansary.

Průliv připomínal vodní zahrádku plnou leknínů, stulíků a dalších vodních kytiček, jejichž jména neznám.

Průliv se pomalu zužoval, až zněj zbyla bahnitá strouha vyšlapaná v rákosí. Nezbylo nám než vystoupit a vžít se do rolí Burlaků na Volze.

Propluli jsme lagunou do průlivu Markatsimansalmi a přistáli na ostrově Markatsimansary.

Zkusili jsme rybářské štěstí, chytili a zase pustili několik čudliček, navečeřeli se a šli spát. Druhý den jsme vyrazili jako obvykle v poledne směrem do Sortavaly.

To se tak akorát začal zvedat vítr. Nikoliv s námi, ale proti nám, od severu. Pořádně do nás při tom pádlování zasvítilo sluníčko a mně přismahlo uši. Příště si vezmu místo čepice klobouk.

Do Sortovaly to bylo dlouhé pětihodinové trmácení proti větru. Konečně jsme dorazili do přístavu, kde se nás okamžitě ujal místní policista. Asi zapomněl na Putinův příkaz, že během zasedání G8 má být na cizince milý. Pasová kontrola proběhla téměř bez problémů, jen jsme se museli zaregistrovat na místní stanici, byť registrační povinnost nastává až při delším, než třídenním pobytu. My tam byli teprve deset minut. Bumážku nahrazující lodní registraci nám zabavil jako neplatnou a nechtěl věřit, že jsme ji dostali bez úplatku. Když jsme po něm žádali registraci, tak si vzpomněl, že měl být milý, popřál nám příjemnou dovolenou a propustil nás.

Vyrazili jsme do finského, ruským socialismem zmrzačeného města.

Po nákupu a průzkumu, kudy vede nejkratší cesta na nádraží, jsme se zbytky větru v plachtách opustili přístav.

Sundali jsme stěžně a po jednom bočním plováku, a protáhli se pod pontonovým mostem přes průliv Vorssunsalmi.

Vítr pomalu přestal foukat úplně a hodinu před půlnocí jsme přistáli u ostrova v zálivu Sojkkasjenlachti. Hned po přistání se do nás pustili komáři. Na ostrovech na volném jezeře se nevyskytují, protože je odnáší vítr, ale v porostech více ve vnitrozemí koušou jako o život.

Druhý den v poledne poněkud neobvykle foukal již dost silný severní vítr. Vyrazili jsme směrem do průlivu Chonkasalonsjelkja. Zvedly se vlny, něco do metru a půl a neustále se snažily změnit našim lodím směr. Občas při poryvu větru zmizela příď pod hladinou, ale rychlým popuštěním otěže bylo vše zachráněno.

Příď rozrážela vlny a pěna zůstávala za zádí.

Otěže plachty se zařezávaly do rukou.

Našli jsme průliv mezi ostrovy Rijekkalansary a Chankasalo a přistáli na severovýchodním cípu ostrova Suury-Cheposary.

Naposledy jsme postavili stany na poslední dva odpočinkové dny na jezeře. A začali likvidovat nadbytečné zásoby potravin.

Po dvou dnech válení se a obžerství jsme se po poledni nalodili a vyjeli do průlivu Markatsimansalmi. Proti čerstvému severnímu větru jsme dokřižovali do Sortovaly k západní patě hlavního mostu. Vysušili, rozebrali a zabalili jsme lodě, a zlikvidovali část materiálu, který už nebudeme potřebovat. Během balení jsme se seznámili s šesticí ruských vodáků, kteří zde právě balili svoje starší modely skládacích kajaků. Naše nové lodě je zaujaly a rozvinula se v rámci jazykových možností živá debata. Domluvili jsme se na střídavé ostraze zavazadel a přijali pozvání do nejlepší sortavelské restaurace. Po večeři si Rusové objednali dopravu zavazadel na nádraží. My jsme nabídnutou autodopravu odmítli a hrdě se přesunuli na nádraží po vlastní ose. Tam nám naši noví ruští přátelé pomohli koupit lístky do lehátkového rychlíku, který v našem jízdním řádu vůbec nebyl. Poradili nám, jaký si máme koupit lístek, abychom se do kupé vešli i s lodí.

Na letišti Pulkovo je letištní váha až za osobní kontrolou a po kontrole se zavazadla již nesmí rozbalovat.

Když jsme zavazadla zvážili, zjistili jsme, že je nutné je přebalit. Opustili jsme tedy halu, přebalili a znova prošli kontrolou. A to celé ještě asi šestkrát než jsme je hmotnostně vyrovnali. Ostraha už z nás málem omdlévala.

Odbavení proběhlo hladce a než jsme doletěli do Prahy, měli jsme spoustu plánů, kam pojedeme příště.

Petr Stránský

www.cyklojachting.cz

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>