Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Závodění


Český jachtař ve světě OCEAN RACINGU
 
      Závodník třídy Laser Martin Trčka, který se v Austrálii připravuje na poslední závod olympijské kvalifikace se zúčastnil nejstarší regaty na jižní polokouli ? Skandia Geelong Week. Jeho vstup mezi profesionály ocean racingu byl velmi úspěšný. Posádka totiž získala absolutní vítězství. Zde si můžete přečíst jeho reportáž ze závodu a přeplavby z Melbourne do Sydney přes obávaný Bass Strait.

 
Od 22. do 26. ledna 2004 jsem se zúčastnil závodu Skandia Geelong Week, jako člen týmu Ichi Ban. Závod samotný má dlouhou historii, dle oficiálních stránek závodu (www.geelongweek.com.au) sahá až do roku 1844. Účastnilo se jej přes 300 lodí. Osobně jsem se o tomto závodě dozvěděl při Australském mistrovství třídy Laser, které pořádal stejný jacht-klub (Royal Geelong Yacht Club).

Ichi Ban znamená v japonštině "číslo jedna.? Je to loď třídy Farr 52 a to že jsem se dostal do tak kvalitní posádky překvapilo i mně samotného. V posádce byli mimo jiné Matt Allen (majitel - skiper, ředitel CYCA), Roger Hickman (27x!!!!! Sydney - Hobart, několikanásobný vítěz tohoto závodu a shore manager australského týmu při Poháru Ameriky 92 v San Francisku), Gordon Maguire (Ir žijící v Austrálii - 4x kolem světa-Volvo a Withbread, naposledy Team News Corp - místní legenda, co se ocean racingu týče), Tom Braidwood (2x VOR a 2xAC naposledy team SEB, pak shore crew pro OneWorld), Adrien Finglas (1x AC-One Aus. 92´San Francisko). K týmu jsem se připojil až v předvečer závodu, což znamenalo, že s lodí jsem se seznámil rovnou v ostrém nasazení. Naštěstí se první den jela pouze jedna odpolední rozjížďka a tak jsme stihli ještě ranní trénink. První den jsem byl na lodi na zkoušku, když zklamu, půjdu odkud jsem přišel. Naštěstí jsem nezklamal, naopak jsem údajně byl příjemným překvapením. A to dokonce i přes to, že jsem si při předstartovních manévrech rozrazil grindrem obočí a "pokřtil Ichi Ban krví". Krvácení (poměrně silné) mi zastavil až bowman "doktor" Tomy Braidwood a to elektrikářskou páskou (černou :-))), když jsme viseli na zábradlí. Večer jsem se dozvěděl, že jsem nadobro součástí teamu a navíc mi bylo nabídnuto doručení lodi do Sydney po závodě.
Druhý den byl dost podobný prvnímu. Jeli se dvě rozjížďky a tentokráte se obešli bez zranění.

Třetí den se málem Ichi Ban zapsal do historie. Jela se rozjížďka z Melbourne do Geelongu, což je asi 55 Nm. Odstartovalo se do slabého větru a po té co Skandia Wild Thing "zaparkovala" jsme se ujali vedení. SWT nebyla ještě nikdy poražena a bohužel tomu tak zůstalo i po dojezdu do cíle. Nemilosrdně nás převálcovala 1 míli před cílem! Výsledek v handicapu taky nestál za moc, protože, když celá flotila stojí, čas běží dál a s ním se načítá i handicap. Ale i tak byla v posádce dobrá nálada a na baru jsme byly ti "skoro slavní". Grant Warington, skiper Skandia Wild Thing, nás všechny pozval na večeři, kde nám pogratuloval - poděkoval.

Poslední dva dny závodu se již jeli v Geelongu, v místě kde jsem před dvěma týdny závodil na Laseru. Z toho důvodu jsem byl pravidelně zván "do zadu" na poradu. Je poměrně uspokojivý pocit, když vás poslouchají jachtaři, kteří mají "jméno" a navíc se vaše myšlenky uskutečňují v praxi.Odjeli se ještě další tři rozjížďky.
Po celkem 7 odjetých rozjížďkách vyhrál Ichi Ban v IRC handicapu celé závody a bylo to již třetí velké vítězství za poslední 2 měsíce. Po Rolex Trophy a Sydney-Hobart (IRC-A) to byl i Skandia Geelong Week a tentokráte se mnou na palubě. Při závěrečné párty mi nezbylo než poděkovat všem za úspěšný vstup do závodů velkých lodí, nemohl být lepší.

Na přejezd do Sydney jsme se vydali v šesti. Většina závodní posádky (závodní posádka = 15 lidí) odletěla domů. Důvod, proč jsem kvůli této cestě předělal letenku a způsobil si řadu dalších komplikací, byl jediný. Chtěl jsem se naučit co nejvíce o ocean racingu a kde jinde je lepší příležitost, než v proslulém Bass Strait. Bass Strait je místo častých bouří, navíc je tu mělčí dno a proud, který většinou proudí proti větru. To vše dohromady vytváří ohromné a strmé vlny, které jsou příčinou všech potíží v tomto místě. Tak tomu bylo například při tragickém závodě Sydney-Hobart v roce 98. Bohužel musím přiznat, že téměř celý Bass Strait jsme projeli na motor, protože nefoukalo vůbec nic. Jachting jsme si užili až poté, co jsme zatočili "za roh" a začali směřovat na sever.
Okamžitě mě uchvátili noční hlídky. Řídit takovou loď se spinakrem (1A má 250 m2) v noci, pouze na přístroje, které svítí do tmy a ve skutečnosti nic jiného nevidíte, je neskutečný zážitek. Soustředění se na co nejlepší výkon je opravdu vysilující. Počet věcí které se musí sledovat je vysoký - 5 přístrojů na stěžni (rychlost, směr skutečného větru, úhel skutečného větru, úhel zdánlivého větru, směr lodi) + 4 dvouřádkové přístroje na palubě, přičemž každá řádka se dá nastavit na něco jiného. Po takové hlídce zapadnete do svého bunku a vůbec vám nevadí, že když si postavíte na břicho časopis, ohne se o strop. Nevadí dokonce ani převodovka od vinšny, kterou jsem měl 25 cm od hlavy.

Další den (u Gabo island) došlo mezi mnou a skiperem k diskusi. Jeli jsme na spinaker ve 20 uzlovém větru, rychlostí 15 uzlů. Řekl jsem, že dneska chci jet alespoň 17 uzlů. "Co chceš a co dostaneš, nemusí být vždy totéž," odpověděl. Tak jsem mu sdělil, že je to jen otázka času, zakroutil hlavou a radši se šel prospat. Za hodinu se stal asi nejvážnější úraz na lodi. Halzovali jsme v 25 knt. a onen nezkušený se držel otěží hlavní plachty a bohužel se nepustil. 106 m2 má opravdu sílu, která sním mrštila o palubu. Bylo tam o dost víc krve než při mém zranění a tak jsme Peta předali pobřežní hlídce a jeli dál v pěti. Rozrazil si koleno, bylo z toho 170!!!! stehů ve třech vrstvách. Měsíc nebude chodit a k úplnému zhojení kolena prý nikdy nedojde.
Znovu jsem si uvědomil síly jaké na loď působí. O dvě hodiny později se vítr stočil a zesílil, takže se nedalo již jet na spinaker. Ve větru 30 knt. jsme jeli na full main a jib top. Byl jsem zrovna na kormidle a užíval si neuvěřitelnou lehkost lodi při surfování, když vylez skiper na palubu a řekl "musíš mít vždy pravdu?". Jeli jsme 19,5 uzle a já se tlemil od ucha k uchu.

Poslední vzrušující událost se udála 30 mil od Sydney. Projevila se stará pravda, že počasí se zde mění opravdu rychle. Jeli jsme na ostrý bočák ve větříku kolem 10 knt., když se začala obloha měnit. Nejdřív do černa a pak do zelena. Zelená je špatná, hodně špatná. Ještě v 10 knt. jsme rychle sundali jib, ale hlavní plachtu už jsme nestihli. Přišlo to opravdu znenadání. Poslední číslo říkající sílu větru, než jsme kvůli bleskům vypnuli elektroniku, říkalo 65 knt. V tomhle větru jsme sundávali hlavasku za stálého bombardování kroupami. Nečekal jsem, že tu uvidím sníh. Celé peklo trvalo asi půl hodiny a pak jako když utne, zpět na 10knt.
Až do Sydney byl už jen klid. Celá cesta trval 5 dní s jednodenní zastávkou v Edenu.

Celkem jsem na Ichi Ban prožil 14 dní a hlavně zpočátku jsem si připadal jako zpět ve škole. Ale dobře jsem se uvedl a poznal spoustu zajímavých a leckdy i vlivných lidí. Jestliže se rozhodnu pro tuto cestu po olympijských hrách, rozhodně mám na co navázat a kde začít.

Nakonec něco pro mladé jachtaře. I já jsem dřív o takových věcech pouze snil a věřte mi, vše je dosažitelné i pro vás, ale podmínkou je perfektní znalost anglického jazyka.


Martin Trčka


Gratulujeme Martinovi k jeho výkonu a těšíme se, že jej budeme moci přivítat na tiskové konferenci YC CERE konané dne 19. února 2004 od 10h v prostorách klubu. Jistě nám vylíčí další zážitky z paluby Ichi Ban a z jeho přípravy ve třídě Laser.

David Křížek ? YC CERE

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>