Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Závodění


Kvalifikační plavba týmu Atlantik minitransat
 
      17. května - K účasti na velkých oceánských regatách třídy Transat 650 je zapotřebí absolvovat sólovou kvalifikační plavbu na 6,5m lodi sólo a non-stop.

 
Toto dobrodružství nyní úspěšně absolvovali závodníci týmu Atlantik minitransat Daniel Vodička a David Křížek, který nám zaslal osobní zhodnocení této náročné plavby.

Na kvalifikační plavbu jsme se prakticky připravovali již od února. Před startem jsme měli na našich lodích upluto bezmála 750Nm. Nyní nás čekalo minimálně 1000Nm na úseku Kremik (Chorvatsko) ? La Ciotat (Francie). Tuto trasu nám oficiálně schválila asociace lodní třídy Transat 650.

Koncem dubna jsme se vrátili po několika denním pobytu v ČR zpět do Kremiku, kde jsme ještě trénovali a dolaďovali poslední detaily na našich lodích. Dan vyměnil kabel na anténě VHF a také jsme měnili displeje od přístrojů nke. Velkým pomocníkem nám byl Tomáš Chlapec, který je na tyto věci odborníkem a tak jsme jen asistovali. Když byly lodě nachystané, tak jsme čekali jen na vhodnou předpověď. Ta stále nepřicházela a tak jsme trénovali a sledovali úspěšný průběh nové regaty Slovak Sailing Week, která je dle mého názoru absolutní špičkou slovenských a českých regat co se týče pořadatelského servisu a zázemí. Každý den zde probíhaly společné večeře a hudební večírky. To drží jachtaře pohromadě a vše si vyříkají tzv. na přímo. Tak se předchází zbytečným konfliktům a protestům a regata se line v přátelské atmosféřea v duchu fair play.

Nakonec se odjezd nedal již déle odkládat, a tak i když předpověď nebyla úplně ideální, jsme se vydali na plavbu. U celního mola v Kremiku jsme se odhlásili a náš kamarád Peter ?Frenky? Mosný nás se svojí posádkou a lodí Sinergia 40 vytáhl na volné moře. Na konci mariny, ještě v zálivu, na nás však čekalo veliké překvapení. Všichni účastníci Slovak Sailig Weeku, tedy 30 lodí se s námi přijelo rozloučit a vyprovodit nás na naší náročnou plavbu. Vyvolávaly se hesla, spanilé jachtařky kapitánky Renaty Marečkové tancovaly na palubě, Sedačky.cz troubily famfáry na trubku, na Christopheru stříkalo šampaňské, z Fayruse jsem dostal polibek na rozloučenou, CIUR povzbuzoval, stejně tak obě lodě Pleasure týmu a AluSailu a Sydney a všichni další nám myslím velmi upřímně přáli, abychom šťastně dovedli naše malé loďky do cílového přístavu. Měl jsme klobouk a sluneční brýle, ale i tak jsem jen těžko skrýval dojetí. Ten zážitek jsem si vryl hluboko do paměti a během plavby jsem si jej přehrával v těch nejtěžších momentech. Všem, kteří jste nás přijeli podpořit moc děkujeme!!!

3. května jsme v poledne vytáhli spinakry a zamířili směrem k jižnímu cípu Itálie. Plavba probíhala znamenitě. Ideální kurz a rychlost do 11 uzlů. U ostrova Vis jsem se těsně minul s trajektem, protože se spinakrem jsem měl poněkud omezenou manévrovatelnost a nechtělo se mi jej sundávat, ale nějaká rezerva tam byla. V noci najíždím na vlčí spánek. 20 minut spánku, pak kontrola trimu a dopravní situace a zase 20 minut spánku. Usínám velmi rychle.

4. května jsme se již přiblížili k Itálii. Provoz začínal houstnout a začínaly se objevovat velká hejna delfínů, kteří si naše lodě doslova zamilovali a doprovázeli nás několikrát denně. Vysílačky stávkují. Přestože slyšíme všechny kolem, máme problém se s Danem dorozumět. Vysílačky fungují až když jsme téměř vedle sebe.

5. května jsem poprvé doléval benzín do generátoru Honda. Kapacita baterií byla 50 a 55%. Bylo potřeba hodně dobíjet. Proplouvali jsme kolem letoviska Brindisi, ale z vody vypadalo příliš průmyslově. Tam bych na dovolenou asi nejel. Delfíni opět nezklamali a doprovázejí nás dál. V noci jsem byl již řádně unaven. Stále držím vlčí spánek. Dle rad doktora usínám na 20 minut odpoledne kolem 14.30h. V noci pak upadám spíše do krátkých mdlob. Doprava je opravdu hustá. Aktivní radarový odražeč spouští alarm vždy, když mě nějaká loď zachytí na radaru. Každou chvíli se to spustí. Únava roste a tak nastává i situace, kdy přestože na mě jede obrovská loď, nastavuji budíka na 10 minut a usínám. Pak se rychle probouzím a zahajuji případný úhybný manévr. Většinou to však není třeba.

6. května se mi ztrácí Dan s jeho lodí CK Fischer. Vplouvám do Jónského moře, kde bývá často nestabilní počasí. Doslova letím celou noc na zadobočák rychlostí kolem 10 uzlů. Ráno zjišťuji, že je ve vodě spousta obrovských želv a tak koukám stále před sebe a dvakrát jsem byl nucen se aktivně vyhýbat. Byla by to celkem slušná rána. Vítr postupně přechází přes sever a stáčí se opět na stoupačku. Je hustá mlha a na palubě mi přistává malý ptáček. Zůstává asi 20 minut a pak zas letí dál. Už na mě začíná doléhat samota. Viditelnost je špatná a já si stále zpívám 1000 mil, těch 1000 mil?

7. května v noci zůstávám uvězněn v bezvětří, ale přímo v plavební dráze obrovských dopravních lodí. Stojím tam 12 hodin a pociťuji totální bezmoc. Křičím a mlátím do ráhna, ale kupodivu to nepomáhá. V noci řve alarm, protože kolem je spousta lodí. Už jsem to nevydržel a vypnul jsem ho. Stejně to neovlivním. V bezvětří se nikomu nevyhnu. Usínám.
Začíná foukat až v 10 hodin dopoledne. Vydávám se dál od pobřeží, ale vítr opět slábne. Takhle se to mění celý den, ale stále stoupám.

8. května proklínám Kalábrii. Stále stoupám. Vplouváme s Danem do obávané Messinské úžiny. Jsou zde obrovské proudy a hustá doprava v obou směrech a ještě napříč mezi Kalábrií a Sicílií. Pereme se doslova o každý metr. Na konci nás čekají dva super obří víry. Připadám si chvíli jako v pračce. Naštěstí je měsíc v půli a tak se to ještě dá projet. Proplouváme a já si jdu poprvé uvařit teplé jídlo, tedy čínskou polívku.

9. května celý den stoupáme proti slabému větru. V noci na mě padá totální únava a tak se rozhoduji pro kvalitnější spánek a uléhám poprvé do spacáku. Musím však často vstávat a kontrolovat kurz. Blížíme se k ostrovu. Probouzí mě hřmění. Jsem jak omráčený a letím na palubu. Vedle mě je sopka Stromboli. Burácí a chrlí lávu. Je to nádhera, ale mám opravdu dost a tak jdu zas spát.

10. května stoupáme směrem k Itálii. Zdoláváme celkem velkou vzdálenost. Blíží se frontální systém. Musím se na všechno pořádně připravit. Chodí nám předpovědi od Petra Ondráčka, ale také od Petra Šturce, který navíc vyřizuje některé věci ve Francii, jako stání pro obě lodě v přístavu atp. Vše jsem v lodi řádně přivázal. Udělal jsem si další teplé jídlo a dokonce i čaj a s napětím očekával co se bude dít. Vítr byl slabý, ale postupně se začínaly zvedat vlny, což jednoznačně naznačovalo, že nás čeká divoká noc. A pak to přišlo. Loď skákala na vlnách a frontu doprovázel silný vítr. Po přechodu fronty se dle očekávání vítr stočil více ze severo-západu. Vlny byly občas dost vysoké. Na hřebenu hodně foukalo a člověk měl jen chvilku na to, aby se rozhlédl kolem sebe. Pak zas zmizel v údolí. I tak se nám nakonec s Danem podařilo se udržet na dohled a společně jsme připluli blíže k Itálii.

11. května se v noci přibližuji více k pobřeží, abych zachytil signál GSM a mohl si přečíst meteo předpovědi a zprávy od svých nejbližších a od kamarádů. Signál je až těsně u břehu. Pokračuji tedy kolem pobřeží a chystám se minout výběžek v Anziu. Vítr však náhle uléhá a veliké mrtvé vlny mě ženou na přístavní hráz. Bojuji ze všech sil. Přichází slabý vánek. Vytahuji veliký genakr a snažím se odjet. Marně. Vítr opět slábne. Nakonec po několika pokusech obracím a vracím se zpět odkud jsem přijel, abych alespoň minul hráz. Nakonec se zvedá vítr a já pokračuji dál. Dan si myslel, že stál v zálivu v bezvětří příliš dlouho a tak v domnění, že má na mě ztrátu, tak odjel. Já mezitím bojoval na jednom místě.
Přede mnou se tvoří velká bouřka. Opět připravuji loď na divoké podmínky, ale nakonec se blesky přesunuly nad pobřeží. Nastává závažný problém s baterií. Ukazuje 98%, ale má jen 11,5V.

12. května stále stoupám podél Itálie. Postupně míjím Řím a pokračuji dále k severo západu. Baterie dobíjím šest hodin, ale marně. Ta stoupačka mě ničí. Večer nastává úplné bezvětří. Uléhám podruhé do spacáku a ihned usínám. Na vlčí spánek kašlu. Proud mě vrací o 6Nm zpět. Probouzím se po třech hodinách a šílím. Křičím a nadávám. Přichází lehká bríza a já pokračuji dál k vysněnému cíli. Myslím na všechny ty lidi, kteří nás vyprovázeli na moře. Už kvůli nim to musíme dokázat. Dan je neznámo kde. Míjím ostrov Giglio. Často se dostávám na signál.

13. května doprovází opět totální bezvětří. Už jsem rezignoval. Buď nefouká, nebo je to stoupačka, ale další frontu už raději nechci. Nicméně čím déle je člověk na moři, tím je větší pravděpodobnost, že přijde pořádná mela. Nakonec začíná foukat. Potkáváme se s Danem a letíme s velkými genakry od Elby až na sever Korsiky. Odpoledne jsem si ducnul na 20 minut a ejhle. Loď během spánku udělala rekordních 13 uzlů. Uvažuji nad tím, zda tu loď nějak nebrzdím, ale jak jdu ke kormidlu, rekord se posouvá na 15,1 uzlů.

14. května obě baterie jsou téměř mrtvé. Kormidluji již druhou noc. Jsem strašně unavený a podmínky se opět přiostřují. Přivazuji se k zábradlí, abych nemohl vylítnout z lodi a občas mezi vlnami usínám. Oplachtění mám vyvážené a tak kormidluji jen velmi s citem. O to víc se mi chce spát. Vítr se často mění. Asi 4x refuji a rozrefovávám. Dan mi s autokormidlem ujíždí. Mám děsný vztek, že nějaká blbá krabička kormidluje lépe než já. Jsem ale strašně unavený. Opět rozrefovávám.
Vítr zase sílí, ale nemohu pustit autokormidlo a refovat. Nakonec pouštím kormidlo a rychle přepínám na obě baterie. Vytahuji generátor a dobíjím, abych si odpočinul. Dochází benzín. Vytahuji kanystr a ruční pumpičku a chci doplnit palivo. Kanystr zavěšuji na ráhno. Všechno lítá sem a tam a loď skáče v krátkých ostrých vlnách. Pumpička nefunguje. Vytrhávám hadičku a nasávám benzín. Počínám si však velmi špatně a tak se mi dvakrát benzín dostává do pusy. Je mi strašně zle, ale co se dá dělat. Musím bojovat. Nakonec vše zvládám, ale špatně je mi ještě nejméně tři hodiny. V poledne vítr slábne a postupně se stáčí. Dostihuji Dana a se spinakry se řítíme k cíli.
A pak to přišlo. Vidím ten nejkrásnější přístav na světě. Dokázali jsme to. Dan vytahuje závěsný motor Honda 5Hp, hází mi lano a společně vjíždíme do přístavu. Vystupuji na pevnou zem. Řítí se k nám usměvavý Francouz a vítá nás na pevné zemi. Taky přichází kamarád Fedor se svojí sestrou. Přijely až ze Slovenska, jen pro to, aby nám pomohli a odvezli nás alespoň na tři dny domů.
Tak jsme to zvládli. 1080Nm. Vítr, vlny, bezvětří. Zhubnul jsem 5kg. Třikrát jsem měl teplé jídlo a třikrát jsem spal ve spacáku. V noci byla téměř vždy strašná zima. Měl jsem tři mikiny a Moiru a super oblek od Sunuta, který je nepřekonatelný, ale čím více bylo vše zasolené, tím více to natahovalo vlhkost a tak i když teplota neklesala pod 15°C, byla děsná zima. Lodě byly poslušné a dalo se to zvládnout. Zásadní komplikace nenastaly. Psychicky to však bylo velmi náročné. Pospíchal jsem. Chtěl jsem totiž alespoň na pár dní domů, protože nyní nás čeká opět Francie. Transport lodí na Atlantik a první závody. Napřed 150Nm sólo v přílivových vodách a pak dvouposádkový závod k Fastent Rocku do Irska a zpět. 700Nm. Snad nám Neptun pomůže i příště.
Děkujeme všem co nás vyprovázeli. Je to vzpomínka, která nás bude motivovat v těch nejtěžších podmínkách. Děkujeme meteorologům. Děkujeme generálům Atlantiku FT a CK Fischer. Děkujeme za podporu Rodopu a Kilcullenu. Děkujeme našim dodavatelům a mediálním partnerům a webmasterům a grafikům a manažerům a vůbec všem, kteří nám pomáhali a nadále pomáhají. Já chci však poděkovat hlavně Danovi, protože byl během plavby opět perfektní a já dobře věděl, že i když pluji sám, on je někde blízko a nenechá mi tam. Díky!!!

David Křížek
Atlantik FT ? CZE 516

www.minitransat.cz

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>