Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Jejich jména ovládla celý svět - až po Ligurii na italské Riviéře, která se v těchto dnech rozzářila sněhobílými květy mandlovníků a lososově růžovými třešňovými květy. Na pobřeží Tyrhénského moře vtrhlo jaro.

V baru Savona v centru přístavního města La Spezia však i onoho 14. dne irácké války odpoledne dva muži vzhlížejí přes svůj šálek čaje a sklenici vody vzhůru k obrazovce televize v horním rohu místnosti tak upřeně, jako kdyby válka teprve právě začala. Když se na obrazovce objeví tvář mluvčího Bílého domu Ariho Fleischera, větší z obou mlčenlivých návštěvníků vstane, zaplatí u pokladny a vydá se do uliček starého města. Kolébavá chůze obou mužů napovídá, že jsou to námořníci, byť o něco starší než námořníci obvykle bývají. Jsou také poněkud objemnější, jako lidé, kteří už příliš dlouho pobývají na pevnině. Jejich široké kalhoty mají střih, jaký se už dnes v Itálii nenosí - ti dva prostě rozhodně nejsou tím, čemu se tu říká bella figura.

A přesto se proti nim na náměstí Domenica Chioda náhle vyřítí mladá žena s mikrofonem v ruce následovaná dvěma kameramany, jako by právě ulovila filmové hvězdy. Ty by ale přece zase před publicitou neutíkaly! Vyššímu muži se podaří uprchnout, ten menší ale uvázne v reportérské síti. Snaží se alespoň přikrýt rukama obličej, pak zakrýt kameru, marně. Televizní tým ho obklopí a zasype otázkami. Jak se jmenuje? Žádná odpověď. Odkud je? Mlčí dál. Proč nic neříká? "Tajné." Je snad z Iráku? Přikývne. "Jste z Basry, nebo z Umm Kasru?" Žádná odpověď. Žijete tu na korvetách? Znovu přikývne. A jinak? Co vaše rodina? Co nám ještě řeknete? "Nic. Daří se nám dobře. Italové jsou velmi přátelští. Nemáme žádné problémy. Můžeme se volně pohybovat." Kdo je platí, to samozřejmě také nesmí říci. Zasměje se: "Život je dobrý. Život je krásný. Děkuji. Arrivederci!" A je pryč, přeběhne ulici a spolu se svým kamarádem pak kličkuje úzkými uličkami, dokud definitivně nezmizí za mřížovou bránou s nápisem Zona Militare.

Tam je vstup zakázán a pronásledování končí. Televizní reportérka je zklamaná a otrávená. Takový objev! A je z něj jen záznam mlčení a několik záběrů zezadu na prchající námořníky. Ztracený den! Podstatou objevu je skutečnost, že ti dva chlápci, kteří jí právě utekli, představují šestinu posádky zbytku iráckého válečného námořnictva, které kotví tady v La Spezia - několik tisíc mil od Bagdádu - a které bezpečně už nikdy nezasáhne do konfliktu ve vlasti. Zbytek Saddámovy válečné flotily už spojenecké stíhací bombardéry potopily, jak oznámil britský vojenský mluvčí před několika dny z paluby fregaty Chatham v Perském zálivu. Saddámovi tedy zbývají jen ty dvě korvety, které kotví už 15 let ve spezijském přístavu s nouzovou posádkou, která je hosty italského státu. Korvety Músá ibn Nusajn a Tárik ibn Saíd jsou zbytky z větší zakázky, kterou si Iráčané v Itálii zadali v polovině osmdesátých let. Jejich odplutí však pokaždé něco zabránilo - napřed irácko- íránská válka, pak irácká okupace Kuvajtu a nakonec dosud trvající embargo OSN na zbrojní dodávky iráckému režimu - a tak tu uvázly, jako kdysi křižník Aurora u nábřeží v Petrohradě.

Naposledy se většina dvanáctičlenné posádky iráckých lodí vystřídala před šesti měsíci. Mužům velí dva důstojníci, z nichž jeden má dokonce admirálskou hodnost. To proto, že korvety se sice už nesmějí zúčastňovat bitev proti americké letadlové lodi Roosevelt a hrdé flotile Její královské Výsosti Alžběty II., přesto ale vedou neméně marný boj: proti pomíjivosti. Lodi, ať už na volném moři nebo v přístavu, nejsou totiž nikdy nečinné. Stále rezavějí, mořská sůl na nich hlodá dnem i nocí. Až na častější vycházky na pevnou zem se tak život posádky těchto dvou iráckých korvet nijak neliší od života a hlavního zaměstnání všech ostatních námořníků: je to věčný koloběh vyhledávání zrezivělých míst, čistění, broušení, natírání, broušení, druhého natírání. Stárnutí svých korvet však ani při vší píli nedokáží zabránit. Jedna z korvet musela přednedávnem kvůli kontrole trupu a kýlu dokonce do suchého doku, dal se slyšet velitel správy přístavu v odpověď na znepokojené dotazy. "Od těch válečných plavidel teď už skutečně nehrozí žádné nebezpečí," ujistil.

Jinak se italské úřady chovají vůči cizím korvetám právě tak, jako Berlusconiho vláda k celému iráckému konfliktu - "Itálie není země ve válce, takže se na našem právním postoji k (iráckým) lodím v La Spezia a jejich posádce nic nezměnilo". Přesto je však hned tak někdo nesmí spatřit. Hlavním vchodem vojenského areálu na Piazza Chiodo neprojde nikdo bez zvláštního povolení, a už vůbec nikdo, kdo by jen vzdáleně připomínal čmuchala. Kdo se ale spokojí se vzdáleným pohledem, může si pozůstatky iráckého válečného námořnictva prohlédnout shora, ze zalesněného pahorku nad přístavem. Jako onen italský důchodce, který tu už léta sedává na lavičce a pozoruje přístav a jeho zvláštní hosty. "Tam dole, ty dvě šedé lodi vedle sebe, to jsou lodi z Iráku, které ještě nikdy nepropluly Messinskou úžinou," říká. "Jsou tu už navždy." Rychle se stmívá a ve městě i v přístavu se jedno po druhém rozsvěcují světla. Jen obě korvety u mola zůstávají temné: dva plovoucí stíny v čase