Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Plavidlo pojmenované Savannah, které toho dne pokřtila americká první dáma Mamie Eisenhowerová, totiž skrývalo ve svých útrobách novou pohonnou jednotku - atomový reaktor. Rok a půl po sovětském ledoborci Lenin se tak i Spojené státy mohly pyšnit civilní lodí na jaderný pohon.

Plány na stavbu Savannah vznikly v době všeobecného nadšení z nového druhu pohonu. Pozapomenuty byly jaderné útoky na Hirošimu a Nagasaki a elektrárna v ukrajinském Černobylu se ještě ani nezačala stavět. Časopisy tak byly v polovině 50. let plné představ o lodích, letadlech, vesmírných raketách či dokonce automobilech a chladničkách poháněných jadernými reaktory. První atomové plavidlo, ponorku Nautilus, pak zařadilo americké námořnictvo do služby na podzim 1954.

Savannah se na otevřené moře poprvé vydala v květnu 1962, vládní agentura pro námořní dopravu ji do své flotily zařadila o dva roky později. Konstruktéři ovšem dali plavidlu do vínku spíše než praktičnost velkou dávku elegance a luxusu. Obchodní loď, která tak trochu připomínala přerostlou jachtu, totiž uvezla jen 8500 tun nákladu a nákladový prostor byl navíc obtížně přístupný. Zároveň ale Savannah nabízela tři desítky pohodlných kajut, stovka pasažérů si mohla na palubě zajít do kina, použít služeb knihovny nebo si zaplavat v bazénu.

Elegantní plavidlo si nakonec od vlády pronajala rejdařská společnost American Export-Isbrandtsen Lines a ve službách firmy, která v té době obstarávala největší díl lodní dopravy mezi Spojenými státy a Středomořím, vydržela Savannah do roku 1971. Za tu dobu urazila 450.000 mil a vydělala přibližně 12 milionů dolarů - na druhou stranu ale její pořízení přišlo na čtyřikrát tolik a roční náklady na údržbu byly kvůli jadernému reaktoru podstatně vyšší než u podobně velkých obyčejných parníků. Náročnější byl i výcvik posádky.

Není proto divu, že se Savannah začátkem 70. let vrátila zpět americké vládě, která ji už v roce 1972 vyřadila ze služby. Návratu na otevřené moře nepomohl ani ropný šok v roce 1974 a který vyhnal ceny fosilních paliv do nebývalé výše - ačkoli by ve změněné situaci byl provoz jaderného plavidla ekonomičtější než dříve. Loď s bělostným trupem a červenými doplňky, jejíž nástavbu nikdy neušpinil kouř z komínů, nakonec skončila jako muzejní exemplář - i když vojáci jednu dobu uvažovali o tom, že Savannah využijí jako nouzovou elektrárnu.

O moc lépe se ale nedařilo ani dalším obchodním lodím s jaderným reaktorem v podpalubí. Německý Otto Hahn, spuštěný na vodu v roce 1964, strávil ve službě jen devět let (1970-1979), poté dostal dieselové motory a nyní pluje pod liberijskou vlajkou. Japonská loď Mutsu, spuštěná na vodu v roce 1972, se setkala v zemi původu s odmítavou reakcí veřejnosti. Definitivně dokončena byla až začátkem 90. let a nikdy se nedostala do komerčního provozu. V roce 1995 nahradily reaktor tradiční motory a loď pod jménem Mirai slouží vědcům.

Největšího uplatnění v civilní sféře se atomovou energií poháněná plavidla dočkala v Sovětském svazu. První z lodí, atomový ledoborec Lenin, začal sloužit v roce 1959, postupně přibylo do flotily dalších šest lodí. Dnes brázdí zamrzlá moře čtyři z nich. Také v SSSR vznikla jaderná obchodní loď, nazvaná Sevmorput (Severní mořská cesta). Kolem severního pobřeží Ruska přepravovala zboží od roku 1989, nyní je ale zpět v loděnici, kde jí pomalu přestavují na loď určenou k těžbě ropy.

Světové oceány dnes kromě ruských ledoborců brázdí desítky lodí poháněných jadernými reaktory, jsou to ale všechno vojenská plavidla. Kromě ponorek mezi ně patří hlavně letadlové lodě - ať už americké či francouzský Charles de Gaulle - nebo několik amerických a ruských křižníků.