Proč jste tak extrémní plavbu absolvovali?
Martin: Důvodem č.1 bylo splnění jednoho snu. Snem každého chlapa je prý postavit, vymyslet nebo dokázat něco velikého, něco co se nepovedlo nikomu předtím. Je to přirozená touha, která posunuje lidstvo kupředu. V dětství holčičky strojí panenky a vaří pro ně, no a kluci pořádají objevné výpravy, staví minikáry, chtějí být kosmonauty... A zatímco ženy pak rodí a vychovávají děti (naplňují svůj dětský sen), pánové na svoje velké sny často zapomínají. Ztrácejí odvahu riskovat. Takže šlo o to, přijmout tuto odvěkou a přirozenou touhu.
Druhým důvodem bylo ověřit správnost konstrukce katamaranu. Všichni, kdo jsme na něm pracovali jsme mu věřili, ale na druhou stranu nic takového ještě oceán nepřeplulo. Navíc nás od toho úmyslu zrazovala řada jachtařských kapacit! Varovali nás, že SECTOR rozlámeme hned při první bouřce. Že např. Italové a Francouzi něco podobného zkusili a pak museli bojovat o holý život daleko od břehů. Byla to zkrátka dvojitá výzva. Postavit v Čechách ultralehkou loď a dokázat dobře připravit přeplavbu oceánu.
David: Mám rád vodu a jachting je můj život. Proto se již řadu let zúčastňuji velkých závodů, atraktivních plaveb, nebo jen malých vyjížděk na rybníku. Přestože jsem vyrostl u Boleváku v Plzni, který má na délku asi 1000m, mým snem bylo plout přes oceán. Během mé první plavby napříč Atlantikem, jsem se seznámil s Martinem, který cestou na Kanárské ostrovy, testoval vybavení na plavbu SECTORU. Z jeho slov vyplynulo, že pokud nesežene druhého nadšence (šílence), tak popluje sám. Tak jsem mu nabídl, že s ním popluji já. "Než aby ses utopil sám, to raději poplujeme ve dvou, a nějak to třeba přežijeme." Po dvou dnech Martin přišel se slovy:"Tak teda platí. Jedem spolu!" Už se nedalo couvnout. Slovo je slovo. Nyní jsem rád, že jsem mohl být u tak významného projektu. Líbí se mi netradiční jachtařské akce, ale spíše se soustředím na soupeření více lodí. Tato plavba se ukázala jako nejtěžší závod v mém životě. Byl to závod o přežití!
Potkaly vás během plavby nějaké zdravotní potíže?
Jak se říká - štěstí přeje připraveným. Před plavbou jsme se důkladně nachystali. Vzali jsme s sebou řadu léků, přehrávali si všechny možné zdravotní komplikace, radili se s doktory... Absolvovali jsme dokonce i chirurgický výcvik, a tak k většímu zranění naštěstí nedošlo. Hlavním problémem se ukázaly kožní vyrážky a ekzémy způsobené dlouhodobým pobytem ve slané vodě. Byly úseky, kdy jsme byli několik dní zcela promáčení. Prosolené ruce a nohy nám napuchly a dosti do hloubky (až do krve) se z nich loupala kůže. Parkrát se dostavily bolesti zad a silné mravenčení končetin, hraničící až s necitlivostí. Další zásadní zdravotní potíže se neobjevily a to díky dobře vyvážené stravě s přesným přísunem vitamínů, minerálů a dalších potřebných látek.
Martin: Po jedné kontrole spodku SECTORU jsem z potápění dostal bolestivý zánět středního ucha. Pak při opravě lan jsem při šplháni na stěžeň utržil nějaké pohmožděniny a dvě pořádné rány do hlavy (naštěstí jsme nemuseli šít) a ke konci plavby se mi zanítil levý loket a je bolestivý a napuchlý dodnes. Jinak ale vše OK. Možná ještě nějaký ten úžeh.
David: Než jsem si zvykl na nutnost pravidelného pitného režimu, dvakrát jsem málem omdlel. V jedné bouři mě praštilo ráhno do žeber a pak to týden bolelo. Jinak vše celkem v pořádku. Po přistání na Martiniku se na dva dny dostavily horečky, ale vše zase odeznělo. Naštěstí tělo poznalo, že v namáhavém závěru nemůže povolit a malé komplikace přišly až na ostrově.
Po kom se vám nejvíce stýskalo?
Martin: Neumím přesně říci po kom nejvíc! Ty pocity byly různé! Určitě jsem velmi často myslel na svou přítelkyni Editu, na otce (spolukonstruktéra SECTORU) a matku, bez jejichž pomoci a toleranci bychom určitě nevypluli. Na sestru, bratra a jejich rodiny a na celou řadu přátel, kteří mi fandili a věřili. Nikdy bych ovšem nevěřil, že dlouhý pobyt na moři v náročných podmínkách může tak silně ovlivnit vnímání toho, kdo jsou pro mě nejdůležitější lidé na světě!
David: Samozřejmě po rodičích, kteří mě k jachtingu přivedli, a kteří mi stále moc pomáhají. Po mé sestře a jejím muži, kteří jsou mojí velkou cestovatelskou oporou. Věřím, že by v případě problémů pro mě dojeli až na kraj světa. Asi nejvíce však po mé přítelkyni Lence, kterou jsem díky společnosti Fischer mohl vidět na Kanárských ostrovech. Dále jsem myslel i na ostatní příbuzné, přátele a svůj domovský klub u Boleveckého rybníku. Zde mě naučili plachtit, stavět lodě, provádět rychlé opravy, ale i sportovat a vážit si přátel. Velmi mě tuto plavbu rozmlouvali a nabízeli úplatky, když zůstanu, ale nakonec všichni drželi palce a dodávali pověstnou plzeňskou buldočí vůli po vítězství.
A po čem se vám nejvíce stýskalo?
Martin: Po větším pohodlí, po suchu, po rozmanitějším jídle (pozn.: nejsprostějšími slovy jsme na SECTORu vyhlásili např. "řízek, jahodové knedlíky... a ke konci už obyčejnou topinku s česnekem". Také se mi stýskalo po pobytu na pevnině, kde člověk přeci jen není tak absolutně vydán na pospas živlům.
David: Zpočátku po troše tepla a sucha. Poté po pestřejší stravě, pevné zemi, přírodě, barvách, vůních, ale i dni klidu stráveném koukáním na stupidní seriály. Za 25 dní plavby jsme potkali pouze tři lodě. Jinak jen hučící moře.
Čeho jste se nejvíce obávali?
Martin: Obav bylo více, ale dvě byly hlavní. Nezvládnutelná nemoc či zranění a pád přes palubu. Kdyby někdo z nás spadl přes palubu např. v noci, byl by to skoro jistý konec. SECTOR plul rychle, byl bez motoru, většinu plavby nesvítil měsíc a byly velké vlny. Navíc moře hučelo tak, že nějaký výkřik by ten druhý v polospánku jistě neslyšel! No a za pár minut by byl s lodí tak daleko...... Pád z paluby byl tedy naše největší můra a snažili jsme se učinit vše proto, aby se to nemohlo stát. Do smrti bych si neodpustil, že jsem touto plavbou vzal rodičům jejich syna. Rozhodnutí bylo sice dobrovolné a jen Davidovo, ale vzájemně jsme rodičům slíbili, že jeden na druhého dohlédneme!!
David: Říká se, že nejhorší je plout ve dvou. Nevěřil jsem, ale hned první noc mě přesvědčila. Je to permanentní strach neztratit z paluby toho druhého. Museli jsme si stanovit pravidla pohybu na lodi. Potom se dalo teprve trochu usnout. Slíbil jsem Martinovým rodičům, že to přežijeme, a takové sliby se musí plnit.
Překvapilo vás něco během plavby?
Martin: Opakovaně mě příjemně překvapoval SECTOR a jeho plavební výsledky. Také mě překvapila síla a racionální vlastnosti, které v sobě člověk nalezne v těch nejtěžších chvílích! A v neposlední řadě mě překvapovalo množství morální podpory, které se nám dostávalo od přátel i od úplně neznámých lidí během plavby.
David: Byl jsem velmi mile překvapen z jízdních vlastností nafukovacího katamaranu. SECTOR byl schopen dosahovat i za velmi slabého větru dobré rychlosti. O tom svědčí průměr 107Nm denně. Za tak slabého větru, kdy by velká loď musela plout na motor, jsme upluli 82Nm za 24 hodin. Zároveň v extrémních podmínkách, v obřích vlnách jsme uletěli 82Nm za 12 hodin. Je pravda, že jsem se dost bál, ale byla to paráda.
Co vám plavba dala?
Martin: Určitě mi dala ohromně hodně! Během příprav jsem poznal mnoho jedinečných a fantastických lidí. Plavba mě sblížila ještě více s otcem, v Davidovi jsem získal přítele na život a na smrt a plavba mi ještě pomohla poznat, koho opravdu miluji. Také jsem si předsevzal, že budu daleko více času věnovat svým blízkým a přátelům. Vždyť stačí "jediná osudová vlna" a už nebudu mít šanci cokoliv dohnat! Další věc, kterou mi plavba přinesla je potvrzení mého přesvědčení, že se silnou vůlí se dá zvládnout a připravit prakticky cokoliv. Jen se nesmí člověk předem zbytečně bát. Naopak musí neustále bojovat až za hranicí možností. Pak se teprve věci dají do pohybu tím správným směrem!!
David: Dala mi pocit, že pokud je silná vůle, tak jdou dokázat i zdánlivě nemožné věci. Dala mi pocit svobody, ale i lidské nicotnosti. Na moři totiž člověk, pán tvorstva, neznamená vůbec nic. Také jsem si začal mnohem víc vážit zdánlivých drobností a krás života. Hlavním přínosem však je jedno velké přátelství s člověkem, který mě hodně naučil, a jistota, že pokud jsem s ním na jednom laně, nemůžu zemřít. Martin by to prostě nedovolil. Také jsem díky této akci poznal spoustu dalších přátel a jistě ještě další poznám.
Co vám plavba naopak vzala?
Martin: Definitivně mi vzala pocit člověčí nadvlády nad světem. Pocit lidské nicotnosti jsem už sice několikrát poznal např. v horách, ale až při téhle plavbě, jsem si naplno uvědomil, jak nás může příroda a osud rozdrtit, kdykoliv se mu zachce. Takže mi plavba vzala zdání moci nad světem a živly, což je myslím vlastně nakonec spíš zisk než ztráta.
David: Při mé první plavbě přes Atlantik, v listopadu a prosinci loňského roku, jsem již věděl, že mě čeká mnohem extrémnější projekt, a tak jsem stále myslel na to, jak ultralehký katamaran může obstát v tak náročných podmínkách. Tak jsem na to myslel, že jsem si svoji oceánskou premiéru ani pořádně nevychutnal. Nyní jsem si to však několikanásobně vynahradil.
Kdy vám bylo nejhůře? Měli jste v úmyslu vzdát?
Martin: Vzdát jsme nechtěli ani jednou, ale přišly okamžiky, kdy nám bylo hodně zle! Ztrátu kormidla jsme například nesli poměrně dobře. Byl to otevřený boj, který měl jasná pravidla! "Nezvládneš fyzicky náhradní kormidlo? Uděláš špatný manévr na velké vlně? Přemůže tě mikrospánek? Bác, okamžitě jseš stěžněm dolů nebo rozlámeš loď."
Mě osobně bylo mnohem hůř u Gibraltaru tj. hned první noc po vyplutí. I když to jsem byl ještě plný energie z pevniny. A pak, když nám nad Kapverdskými ostrovy (asi v 1/4 plavby) naprasklo konstrukčně dosti důležité lanko. To jsem chvilku vážně zvažoval mezipřistání a opravu na pevnině. Naštěstí jsme se rozhodli pokračovat bez změny kurzu a poradili si vlastními silami.
David: Asi nejhorší byla Gibraltarská úžina. Rozbouřené moře, extrémní vítr, zima a pocit neověřené konstrukce. Celá plavba byla před námi a podmínky byly opravdu velmi tvrdé. Zejména v noci, kdy byla úplná tma a kolem se valily obří vlny. Nevím zda bych měl v úmyslu vzdát. Na moři se člověk snadno stává hrdinou. Máte prostě jen dvě možnosti: buď se utopíte, a nebo se rozhodnete bojovat a přežít. Já prosazuji druhou variantu.
Vydali by jste se na tuto plavbu přes oceán znovu?
Martin: Teď už není proč plout znovu přes oceán! Aspoň s lodí jako je SECTOR1. První den po přistání na Martiniku bych se nevydal na oceán znovu ani za nic! Teď s odstupem to už vidím jinak. Určitě to stálo za to! Je to krásný pocit splnit velký sen a zároveň dokázat všem, že to jde!
David: Myslím, že jsme dokázali, že to jde, a že i jachtaři s přímořských států museli smeknout. Nyní se rád vrátím k závodním plachetnicím. Jsem člověk, který má rád život a uprostřed oceánu se moc velká párty dělat nedá.
Jak hodnotíte úspěch plavby? Pomohlo vám spíše štěstí, nebo kvalitní příprava?
Martin: Svým dílem určitě obojí. Ovšem štěstí prý přeje připraveným! A my všichni kolem SECTORU jsme dělali maximum, abychom byli připravení co možná nejlépe. Těch několik komplikací během plavby to jen potvrzuje! Pokaždé jsme měli s sebou na palubě to, čím šla závada vyřešit! A to platí i o dostatku zkušeností a dovedností, které jsme s Davidem během plavby vzájemně kombinovali. Takže úspěch vidím hlavně v kvalitní přípravě, ale musíme zároveň poděkovat Neptunovi, že nás zkoušel tvrdě ale ne škodolibě!
David: Byl bych nerad, aby se někde objevilo, že Češi pokořili oceán. Velká louže už zahubila tolik lidí, že můžeme děkovat Neptunovi a být vděční, že nás nechal proplout. Nic však není jen náhoda. SECTOR byl perfektně připraven a závady, které se objevily, mohl ukázat skutečně jen dlouhodobý pobyt na moři. Takže si myslím, že nic nebylo podceněno. Je to zásluha desítek skvělých lidí. Zejména se zde promítla Martinova nekonečná energičnost, doplněná pečlivostí jeho otce a pochopením matky.
Co plánujete dál? Připravujete další společný projekt?
Martin: Ještě nás čeká mnoho práce s dokončením této první akce, takže to je nyní hlavní. Pravda ovšem je, že máme "v hlavě" dva projekty, které by si podle nás zasluhovali realizaci. Zejména ten druhý je natolik velký, že i mě z něj mrazí. Kdyby se ovšem povedl, dlouho by na Českou loď svět nezapomněl.
David: Být v Sector - No limits týmu, tedy mezi nejextrémnějšími sportovci světa, je zavazující, ale nejprve dokončíme tento projekt. Není to jen o tom přeplout a přežít. Člověk si z toho musí vzít to přínosné a předat to dál! Do budoucna máme nějaké představy, ale nebudeme předbíhat.
Co považujete za nejhorší zážitek plavby?
Martin: Já jednoznačně ten, když prakticky celý SECTOR zabalila velká vlna. Najednou jako by se loď začala propadat do hloubky, mi stáli po pás ve zpěněně vodě a ztráceli palubu pod chodidly. Ve vteřině je adrenalin na maximu, srdce se doslova zastaví a vše běží jak ve zpomaleném filmu. A člověk si stačí říci jenom: "Tak tentokrát je to opravdu hodně špatný...."
David: Bylo mnoho těžkých okamžiků, ale nejhorší bylo mé probuzení 1. dubna. Bylo poměrně větrno a nás čekalo mnoho práce. Martin šel přečíst zprávy na Orbcommu. Vrátil se se zděšeným výrazem v tváři. "Budou předčasný volby a asi to dopadne špatně!" Představa, že by měla zase vládnou strana, která dle mého názoru měla být dávno zakázána, byla strašná. Bouře, nepohodlí, to vše se dá přežít. Ale tohle? Dá se vyměnit domov za svobodu? A co ti doma? Bylo to hrozné ráno! (pokr. viz.:Nejlepší okamžik!)
Projevila se na lodi ponorková nemoc?
Martin: Neprojevila ani jednou! A přiznám se, že jsem to předpokládal. Já i David jsme myslím dosti cílevědomí lidé, ale v tomto případě jsme měli stejný cíl. Takže všechny ostatní negativní interakce se jakoby samozřejmě neutralizovaly. Naopak jsme se maximálně doplňovali a ke konci plavby se stále častěji stávalo, že ve stejný okamžik jsme mysleli na stejné věci. To pak byla nádhera, skoro beze slov spolupracovat např. i na složitých manévrech.
David: Na tuto variantu jsem byl připraven. Měl jsem od kamarádů tlustý fix, kterým bych si vymezil teritorium na lodi. Již po vyplutí jsem však věděl, že k tomu nikdy nedojde. Náš cíl byl natolik významný a náročný, že na hádky nebyl čas, ale ani důvod. Myslím, že jsme si vycházeli maximálně vstříc. Také úkoly na lodi byly rozdílné, každý měl na starosti něco jiného, a tak jsme si nelezli do zelí. Prostě profesionální spolupráce na přátelské bázi.
Co byl nejlepší okamžik plavby?
Martin: Jistě to, když jsem poprvé uviděl ve tmě maják na ostrově Martinik. Často jsem dopředu přemýšlel co asi v ten okamžik ucítím, jak zareaguji! A bylo to mnohem silnější než jsem čekal! Nejsem přítelem teatrálních citových výlevů, ale v tu chvili jsme si s Davidem naprosto spontánně padli do náruče a z plných plic řvali. A pak jsme zase naopak, snad hodinu mlčky prožívali ty chvíle každý po svém! Během plavby přišla celá řada silných okamžiků, kdy se člověk zalykal štěstím, ale chvíle kdy jsme poprvé po více než 25 dnech uviděli pevninu byla pro mě nejsilnější. Stálo to za to!!!
David: Nejlepší bylo, když se Martin začal strašně smát, a já zjistil, že jsem obětí aprílového žertu (viz nejhorší zážitek). Jinak jsme poznali spoustu skvělých věcí. Když jsme se dotýkali delfínů skotačících před lodí, nebo když se 2m od lodi objevilo velrybí mládě, východy a západy slunce, ochočení mořského ptáka. Nejemotivnější však bylo, když jsem v polospánku slyšel Martina jak namlouvá do diktafonu: "Je 19. května 5 hodin 25 minut a na obzoru se objevil maják ostrova Martinik... Země!!! Po 25. dnech a 16. hodinách vidíme zemi. Neptune díky!"
Vylítl jsem z mokré podložky. Byl jsem úplně promočený, ale co na tom. Nadšení nebralo konce. Za ten jediný pocit to stálo.
Jak plavbu hodnotíte? Čím byla přínosná?
Martin: Pevně doufám, že někomu schopnému, dosud v této republice neznámému, plavba SECTORU ukázala, že svůj geniální nápad, svoje schopnosti, svůj talent nesmí schovávat. Že musí vyrazit do boje a realizovat ho. Že se nesmí bát ostudy, ztrát a neúspěchu. A že tento génius, vlastně zprostředkovaně díky "nesmyslné, hazardní přeplavbě oceánu" pak dokáže něco pro všechny Čechy skutečně užitečného a vyčíslitelného.
David: Myslím, že jsme dokázali, že přestože nemáme moře, tak s námi jachtařský svět musí počítat. Již víme, že na malé lodi a s minimálními náklady se dají dělat velké věci. Mým oborem je jachtařský sport, ale když se se stejným elánem vrhne "do moře" lékař, či vědec, může také i s malou lodí přeplout a výsledkem nemusí být jen nový rekord, ale třeba lék, který zachrání lidstvo. Věřím, že to jde! Základem je však takový nadšenec jakým je Martin. Také českému jachtingu jsme myslím dost pomohli i snad i dalším sportům utlačovaným fotbalem.
Materiál byl převzat od společnosti Extensions
Další články:
SECTOR - OTÁZKY A ODPOVĚDI