Partneři - Lode.czPartneři - Lode.cz

SPS Praha
CERE
Loděnice Vltava

Úvod > Závodění


Regata Open Sail Simrad B&G - další úspěch týmu ATLANTIK minitransat
 
      29. července - Jelikož byl dvouposádkový MiniFastnet zrušen pro velmi bouřlivé počasí, upnula se pozornost všech závodníků na následující regatu, kterou byl pouhých 110 mil dlouhý sprint z Locmiquelicu do Port Bourgenay.

 
Na startu se sešlo 70 závodníků a nechyběli ani David Křížek a Milan Hájek na lodi CZE 516 - ATLANTIK FT, kteří nakonec vybojovali velmi pěkné 7. místo. Zde je Davidova reportáž z této regaty.

Po krátkém, ale krásném dovolenkovém pobytu na jachtě v Chorvatsku jsem byl doma jen jeden den a vyrazil společně s Milanem Hájkem na další závod světové série třídy Transat 6,50. Po dvaceti hodinách nás náš ATLANTIK KRS mobil opět bezpečně a spolehlivě dovezl do Douarnenz v Bretani, kde kotvila naše loď. Udělali jsme nezbytnou přípravu a v devět večer jsme vypluli na 90 mil dlouhý přejezd do Lorientu. Vše probíhalo hladce do okamžiku, kdy se mi během několika vteřin ztratila všechna světla z pobřeží. Chvilku jsem nevěděl co se děje, ale pak mi došlo, že jsme vjeli do husté mlhy. Vlhkost dosáhla 96% a začala být šílená zima. Žádná další vrstva oděvu nebyla nic platná. Vlhkost byla všude. Z plachet se snášely kapky vysrážené vody a nás pozvolna opouštěla dobrá nálada. Spát se kvůli chladu nedalo a oba jsme promrzli na kost. Druhý den byla naštěstí slunečná obloha, ale věci začaly usychat až tak kolem desáté. Alespoň vítr byl po celou dobu příznivý a tak jsme kolem poledne zajížděli do zálivu v Lorientu, až k přístavu Locmiquelic. Zde panovala již předstartovní horečka a tak jsme nelenili a začali chystat loď na technické a bezpečnostní kontroly. Vše jsme měli celkem nachystané, ale bylo potřeba vynosit spousty zbytečností a maximálně odlehčit loď. Vezli jsme 9 litrů vody, energetickou stravu od NUTRENDu a nezbytné oblečení. V pátek jsme prošli kontrolami a začali dělat strategickou přípravu (meteo, proudy, časy přílivu a odlivu?). Odpoledne jsme pak poskytli rozhovor pro francouzský internetový magazín, kdy si redaktorka přivedla Slovenskou tlumočnici. Bylo to hezké setkání. Měla radost když našla na naší lodi vedle České i Slovenskou vlajku. Start byl plánován na sobotní 11 hodinu. Vše bylo nachystáno, jen já bojoval se střevními obtížemi.

Ráno jsem si do vody nasypal tři Endiarony, to by na 110 mil mohlo stačit, a vyrazili jsme na start. Stoupačka byla postavena velice krátká a tak i přes výhodnost levé strany čáry, jsme startovali více zprava. Báli jsme se toho, že nás přikryjí rychlejší speciály a my pak nebudeme moci otočit a pole nás pohltí. Proto jsme zvolili pravo-středovou variantu, která nebyla tak dobrá, ale byla to jistota. I přes to jsme návětrnou bóji točili na druhém místě z padesáti lodí sériové třídy. Jeli jsme s Code Zero podél ostrova Groix, když se vítr nepatrně stočil a na řadu přišli obří spinakry. Pokrývali jsme většinu pole a drželi druhou příčku, ale zezadu se jako raketa blížil favorit závodu, Portugalec Francisco Lobato, který letos ještě neprohrál. Na konci ostrova nás definitivně podjel a dostal se do čela. Zde se již vyostřilo a lodě zamířili na stoupačku k 100Nm vzdálenému cíli. Jeli jsme s plnou genou a hlavní plachtou a po několika mílích jsme se propracovali do čela. Rychlost byla výborná a za několik hodin jsme nechali všechny soupeře daleko za sebou. Před námi však byl ostrov Belle Ille a první velké strategické rozhodnutí. Nad ostrovem byl slabší protiproud, příznivější bríza a hlavně nás tam vedl ideální kurz. Dle předpovědi jsme však očekávali změnu větru od jiho-západu. Ta ale zatím nepřicházela.

Jedeme tedy nahoru. Je rozhodnuto. Vše vychází dle plánu. Také Lobato na poslední chvíli mění plán a míří za námi. Pole se rozděluje. Po západu slunce, když už jsme hluboko v kanále vítr utichá a stáčí se ze zadu. Vytahujeme velký spinakr a s hrůzou zjišťujeme, že nás naši dva nejvážnější soupeři rychle dojíždějí. Oba mají plachty nové generace s velkým rouchem a s genakrem 80m2. Ten je výhodný pouze ve větru od 4 do 10 uzlů a to právě teď fouká. Za úplné tmy nás míjí po obou bocích. Milan kleje, ale nepomáhá to. Nedá se vůbec nic dělat. Jedem dál na maximum a doufáme, že vedení vybojujeme zpět. Na pobřeží je vidět ohňostroj a o kus dál další a další a také na ostrově vybuchuje jeden. Je svátek dobití Bastily a tedy veliká sláva. Je to nádherná podívaná. Ostrovní salvy jsou vidět jen matně. Výhled mi zakrývá obří genakr. Zdá se mi ale, že to trvá nějak dlouho. Když mě Milan jde střídat u kormidla, jdu se pokochat pohledem ze závětří. To co jsem spatřil jsem však vidět nechtěl. Od západu se rychle blíží několik bouřek najednou. Bude to pěkná mela.

Opouštíme ostrov Belle Ille a míříme dále k Les Sables dOllone. Bouřky se nasouvají před nás. Jedna je u pobřeží a nabírá na intenzitě. Jedna je přímo před námi a asi tři se táhnou od západu. Nebe ozařují blesky a ohlušující dunění hromů naznačuje jejich rychlé přibližování. Máme vytaženou plnou hlavní plachtu a velký genakr. Na předním stěhu je nachystaná gena a na čeleni ještě trčí nesbalený Code Zero, který tam musel zůstat kvůli minimalizaci ztráty času při výměně plachet. To není dobrá kombinace plachet pro větrnou smršť. Poslední bouřka, kterou jsem zde zažil přinesla vítr, který měl v nárazech 45 uzlů. Letěl jsem tehdy jen na třetí ref ve skluzu a přemýšlel co budu dělat, když vítr ještě zesílí. Již se blýskalo i nad námi a začalo drobně pršet. Náhle se nebe rozzářilo a široce rozvětvený blesk prosvištěl oblohou nedaleko od lodě. Rána to byla šílená. Bylo to jako, kdyby vám někdo zlomil obrovský strom přímo u ucha. Leknutím jsem se svalil do kokpitu a držel se za uši. ?Je Ti něco?,? křičel starostlivě Milan. Nebylo mi nic, ale rána to byla hrozná. Bylo jednohlasně rozhodnuto. Genakr musí dolů. Smršť přijde každým okamžikem. Je vůbec divné, že nás vítr ještě neklopí. Nebe kolem nás takřka nezhasíná. Stále je na nebi alespoň jeden blesk. Nejvíce je jich mezi jednotlivými mraky, ale občas některý z nich projede oblohou a praští do vody. Jedeme jen na solent a hlavní plachtu, ale fouká jen 12 uzlů. Smršť nepřichází. Zezadu se blíží lodě soupeřů. Vybojovaný náskok se pomalu rozplývá. Mám na sebe hrozný vztek, že jsem tak měkký a sbalil jsem to. Je to dáno tím, že bouřek se odjakživa bojím a nemám s nimi tolik zkušeností jako lokální závodníci. Byl jsem svědkem toho jak blesk na Lipně zabil kluka, který byl po kolena ve vodě a od té doby bouřky nemusím. Ztrácíme. Nedá se nic dělat. Genakr jde opět nahoru. Loď letí po hladké hladině. Vítr sílí na 16 uzlů a světelná show nabírá na intenzitě.

Náhle přichází poryv větru úplně z druhé strany a jen s obtížemi balíme genakr. Už fouká přes 20 uzlů a my opět stoupáme proti větru. Začíná průtrž mračen. Obloha se roztrhla a na nás se valí proudy vody. Milan je schoulen v návětří na palubě. Já cítím jak oblečení ztrácí vodě odolnost a kapky mi stékají po celém těle. Loď má občas náklon přes 30°. ?To je super. Alespoň do nás nepráskne!,? křičím na Milana. Viditelnost je minimální. Koukám jen na přístroje a sleduji směr zdánlivého větru a kompas. Dál stejně nedohlédnu. Co chvíli nebe ozáří blesk doprovázený další strašnou ránou. Už to ani nevnímám. Jedeme zas naplno oba opřeni o zábradlí, od kterého jsme si s prvním bleskem ze strachu odsedli. Člověk nakonec otupí.

Bouřky pomalu odcházejí, déšť slábne a vítr se postupně stáčí na příjemný bočák o síle kolem 14 uzlů. Na řadu přichází opět Code Zero a loď míří k cíli. Široko daleko žádná loď na obzoru. Jak jsme asi na tom? V noci jsme měli nad ostrovem celkem příznivý vítr. Bríza asi pod ostrov nedošla, ale co ta polední změna od jiho-západu? Co západní bouřky? Je těžké odhadnout jak jsme na tom vůči druhé skupině. Zezadu nás lodě dojely, ale asi jsme jim opět pláchli. Před námi jsou tedy maximálně dvě lodě, které s námi jeli nad ostrovem. Z oparu se v dálce objevuje soupeř. Při podrobnějším posouzení zjišťujeme, že je to sériová loď. Začíná tedy stíhací jízda. Vyjíždím každou vlnu a a bojuji o každý metr. Milan přemisťuje se slábnoucím větrem všechen balast před stěžeň a trimuje plachty. Stahujeme je. Už jsou kousek před námi, ale cíl se neúprosně blíží. Už jen tři míle k otočnému bodu. Halzujeme a poprvé zakrýváme soupeře. Snaží se uniknout odpadnutím a jedou velmi dobře. U otočné bóje halzujeme na vnitřní pozici, ale nakonec to na místo nestačí. Jdu na stahování a Milan přebírá kormidlo na závěrečný kurz. Vyvažuji jak o život. V každé vlně pumpujeme tělem. Jedeme naplno. Dostáváme se nad soupeře, ale ještě stále nemůžeme odpadnout a přikrýt je. Chybí tak dva metry a máme je. Cíl je však níže a tak oba odpadáme a tím se oni dostávají zpět před nás. Nakonec nás porážejí o 5 vteřin. Štve mi to, ale nedá se nic dělat. Na dálku gratulujeme šťastným soupeřům. Byli lepší.

Naštěstí jsme chvíli po přílivu a tak nás člun vtahuje do přístavu. U vjezdu je totiž za odlivu jen půl metru vody. U mola kotví asi patnáct prototypů a tu a tam je vidět i sériová loď. Nakonec je z toho sedmé místo. Ukazuje se, že vyšla varianta pod ostrovem, přestože i počítače plánovaly dle meteo informací trať nad ostrovem. Změna z jiho-západu tam totiž přišla již nad ránem a lodě pak letěli s genakry až k cíli. Francisko Lobato, který vedl levou stranu byl nakonec pátý. Inu je to škoda, ale každý dojezd v TOP 10 je pro nás obrovský úspěch.

Za námi je pak propastná díra. Další lodě dojíždějí až za tmy. Lucas na T-Mobile společně s nejdražším coachem třídy dojíždějí až na 40 místě. 15 lodí naší třídy nestíhá osmihodinový časový limit a jsou diskvalifikováni. Průběh závodu se podepsal i na výsledku prototypů, kde řada favoritů skončila až za první desítkou. Přijímáme drobné gratulace a je vidět, že i ty nejlepší nenechává naše rychlost v klidu.
Mezinárodní konkurence zde byla opět velká. Mezi startujícími naleznete závodníky a závodnice ze regat kolem světa Vende Globe, VOLVO Ocean Race atp., držitele světových rychlostních rekordů, ale je zde také řada nenápadných závodníků, u kterých zjistíte, že mají upluto tolik, že by to stačilo na pětinásobné obeplutí zeměkoule. Navíc se zde stále častěji objevují hvězdy z obřích trimaranů ORMA 60, ale také na hraně jezdící závodníci třídy Figaro. Problém je, že oni jsou tu doma a znají tu každý kámen. Nám zabere příprava spoustu času a oni mají přílivy a proudy prostě v krvi. Taky bych je chtěl vidět co by dělali u nás na Boleváku, nebo na Slapech. Náš kamarád Jelmer Bow z Holandska nestihl limit, ale zajímavé bylo setkání s jeho šíleným francouzským kosatníkem. Ten se proslavil na trimaranech ORMA 60, jako nekompromisní kormidelník. Jednou totiž sám v plné rychlosti, tedy přes 30 uzlů, a daleko od pobřeží, letěl po závětrném plováku, který se při sjezdu z obří vlny zapíchl a záď se prudce zvedla. On nebyl připoután a tak byl katapultován vzduchem až před příď, kde dopadl do vody. Když vyplaval, tak se intuitivně něčeho zachytil. Byl to stěh od čeleně. Loď se hrnula po přídi vodou a stále hrozil kotrmelec. Pak se začala pozvolna srovnávat a nabírala opět šílenou rychlost. Proud vody jej doslova vyhodil na trampolínu a pak se doplazil zpět ke kormidlu a pokračoval v šílené třiceti uzlové rychlosti. Na to už musí být člověk absolutní blázen. Takových lidí je tu ale víc než dost.

Smutnou událostí je pátrání po lodi Estonského závodníka, který zatím není kvalifikován na Minitransat. Po nevydařeném MiniFastnetu vyplul na 1000Nm dlouhou kvalifikační plavbu, ale cestou jej přepadly problémy se srdcem a musel být z lodi vyzvednut vrtulníkem a rychle dopraven do nemocnice. Loď teď sama někde pluje v Biskajském zálivu. Snad ji někdo najde a Estonec bude moci dokončit svůj sen.

Poslední testovací závod před zářijovým Minitransatem je tedy za mnou. Z výsledku mám velkou radost. Získáváme si stále větší respekt a již nyní mám několik nabídek, abych tady odjel prolog před dalším závodem. Původně jsem myslel, že tuto reportáž ani nebudu psát. Říkal jsem Milanovi, že lidi si musí myslet, že už si vše vymýšlím. Byl jsem teď týden v Chorvatsku a je mi jasné, že z tamního pohledu se naše závody zdají být neuvěřitelné. V každém závodě se něco stalo. Buď přišly obrovské vlny, nebo divoký vítr, nebo lodě končily na skalách a teď šílená bouřka. To je prostě Atlantické pobřeží Francie. Už je mi jasné proč jsou Francouzi nejlepší sóloví jachtaři světa. Kdo totiž trénuje a závodí tady, toho už kromě ledovců nemůže nic zaskočit.

Přeji všem krásné léto. V sobotu pojedu prolog a pak převezu loď CZE 516 ? ATLANTIK FT do La Rochelle, kde ji vyzvednu z vody a připravím k drobným opravám. Sám pak odjedu na měsíc do Česka, kde se chystám na Melges Tour na Lipno a čekají mě přípravy na vrchol mého několikaletého snažení, tedy na Minitransat, který bude odstartován 16. září. Mějte se hezky a díky za podporu.

Ahoj David Křížek

David Křížek

<< Předchozí

Přehled článků

Následující >>