GRONINGEN ? plavba nizozemskými kanály
 
      26. srpna- ©edavé nebe se poloľilo na zem. Mokro. Nahoře, dole, nalevo, napravo, kam oko dohlédne. Splihlé rákosy v nekonečné rovině. Nacucané pastviny s odevzdanými kravami. Hnědá voda přecházející v luka, luka měnící se ve vodu.
 
Jeątě ľe sem tam v dáli projede auto, jinak by se poslední nadějí stalo kuckání pronajaté obytné lodičky. Ve které se dá ovąem i zatopit, budiľ civilizace pochválena. Frísko je protkáno kanály jako celé Nizozemsko. Tvoří nesmírné, nákladné, tisícikilometrové systémy, od velikých a ruąných aľ po docela maličké, propojující farmy a samoty, odvádějící vodu z humen. Spojují se a rozpojují, jako kresba na kameni se protínají a zase slévají do jezer, odhazují nepotřebná ramena, tečou nebo stojí; je-li v tom systém, normální suchozemec ho nemůľe pochopit. Kanálovou loď je třeba řídit, aby nenaráľela do břehů zpevněných obvykle kůly a rovnoběľnými kládami. Nebo do protijedoucích lodí, patrových výletních jachet s hrdými ąedovlasými kormidelníky, jejichľ blonďaté manľelky mlsají čokoládové bonbóny z misky v salonu. Do dlouhých starých holandských plachetnic se světnicemi v podpalubí, hnědou plachtou a vyvaľovacími křídly na bocích, které jsou stlučeny z nádherných kmenů a řídí je oąlehaní vousáči; do jejich moderních napodobenin, vystlaných sametem a nejmodernějąí technikou.

Ani fríské letní deątě netrvají věčně; most, který se objevil v oparu, se uľ dá zvládnout bez deątníku. Je třeba zručně přirazit ke kůlům na pravoboku, omotat kolem nich zepředu i zezadu lana a čekat, aľ se pod červeným světlem objeví i zelené. V tu chvíli se rozdrnčí zvonek a závory po obou stranách jdou dolů, těsně před čumákem naątvaných řidičů. Vozovka mezi nimi se začne na jedné straně rozváľně zvedat. Uvolnit lana! Loď, "kaąláček" z vodního světa, prováľí radostnou posádku do nových dobrodruľství, zatímco řady aut trpně čekají. Tak to má být. Říká se, ľe v Nizozemsku je jednou tolik kol neľ aut. A také se má za to, ľe na kaľdého z 15 milionů Holanďanů připadá jedna loď, a» uľ to je ąkuner, jachta nebo obyčejná pramice. Těľko říci, zda se tady ľije víc na souąi neľ na vodě - vąechno je promíchané. Při pohledu ze správného místa se v zeleni pasou koně, jedou cyklisté, sviątí auta, v dáli si to ąine vlak a někde mezi tím se ospale sunou jakési předměty, při bliľąím ohledání kabiny lodí. Kanál není vidět, je schován v travách - pokud ovąem zrovna nevede nahoře nad krajinou.

Kanály nepatří jen k venkovu. Vedou vąude, tvoří značnou část měst jako Amsterodam, Utrecht či Delft, obtáčejí elektrárny i rafinerie, přeskakují silnice, podlézají rozjezdové dráhy letią». Linou se oblastmi nejintenzivnějąího zemědělství na světě, nasáklé vůní hnoje, a v jejich vodách se zrcadlí lány tulipánů či aster. Člověk na lodi má pořád na co koukat - hele, kormorán, nějaké zvláątní ovce, zbrusu nové kotviątě, supermoderní domečky vystavěné na kůlech, vodě navzdory, ztepilí jezdečtí koně a menąí fríská odrůda. Ostruľiny. Osiky. Věľe s krmivy. Nebo kolegyně plující v protisměru: Jonkers van Helovomaart, Olde Triestburg, Quasiboto, Blue Lady, Popeye. A snad vąechna dívčí jména světa. Bouřňák, Leknín, Slavík, Modrý pták. Romantica, Bon bini, O'Ashe, Carpediem, Freedom, Wik, Vulcaan a Aquarel, beze vąeho, jak je ctěná libost. Watermakker. Souąe vyrvaná moři ve staletém souboji platí kaľdý den, kaľdou minutu dál svou daň. Větrné mlýny si lidi předělali na chalupy, ale z rezervoárů je třeba dál vyhánět spousty vod; čím víc se jich odčerpá v suchých obdobích, o to více místa se připraví pro časy deą»ů a záplav. A moře stoupá kaľdý rok o maličkou píď. Neznatelně a nebezpečně. Je-li dnes čtvrtina Holandska níľe neľ moľná hladina, můľe to být do 50 let uľ třetina.

Ani jsme si nevąimli, ľe jsme skoro opustili tento svět. Z bílé kabinky spouątí pohádkový muľíček dřevák, do kterého je třeba vhodit euro, aby se most zatočil na obrtlíku a pustil lodě dál. Mezi kapradím rostou trpaslíci, domečky pod doąkovými střechami mají vymalované okenice, dokonale střiľené trávníky vedou aľ k hladině a pospávají na nich divoké kačeny. Nad vodou loví vlaątovky odlesky podvečerního slunce. Kalenberg, jak se kouzelné místo jmenuje, pořádá dnes svátek světel. Po obou stranách kanálu zapalují lidé stovky svíček v zavařovačkách. Instalují louče, rozsvěcují trsy ľárovek. Spouątějí na vodu "alegorické vory", letos s tématikou Rakouska - vąak také dvě kapely na plochých člunech od soumraku vyhrávají valčíky a polky. Kdyľ se setmí, přesídlí hudebníci na břeh. Obyvatelstvo vybavené formuláři a tuľkami vyhodnocuje z desítek člunů vąeho druhu vynalézavost exponátů. Vycpaná Heidi volá z loďky na svého stejně slaměného traktoristu Petera, který na druhém břehu po kaľdé odpovědi jódluje. Z domečků se line pohoda světel a proudy alkoholu. Kanál přetéká provozem a z Rakouska mají vąichni dobrý den. Je tu neuvěřitelně dobře. Druhý den pan De Stejn přirazí jako vľdy k molu u místa zvaného Driewegsluis. Vyąplhá na břeh a klikou si zavře jedno křídlo vrat komory, do níľ právě vjel. Přejede na druhou stranu, vyąplhá a zavře druhé. Popojede, vyleze a spustí napouątění. Kdyľ je vody na obou stranách stejně, otevře klikou jedno, pak druhé křídlo vrat a vjede do daląí propusti, kde se celá operace opakuje. Trvá mu to asi půl hodiny, taky proto, ľe je na to sám. Pár set metrů odtud se po moderním kanálu valí stovky lodí do "průmyslového" zdymadla, které to zvládne za pár minut. "Zaprvé se tam musí stejně dobu čekat. Za druhé je tam nuda," říká. Pan Stejn má pravdu. Vrzavě dovře poslední dřevěnou stěnu a skočí do loďky. Po chvíli ho lze potkat v Kalenbergu u pivka a sklenky jalovcové. Pod okny se povaluje líná voda. A ačkoli je odtud kilometr k dálnici a dvě stě metrů k trati, platí tady jiné míry a jiné časy. Kanálové.

ČTK