Bora
 
      Nenávidím moře! Jenom Bůh ví, jak ho nenávidím, mlel Slavko tiąe a drľel mě křečovitě za ruku. A z té blízky jsem viděl jak mu prázdná tvář zeąedla. Jenľe nebylo to jarním chladem, ale obyčejným strachem, který ho okupoval, ničil od okamľiku, kdy se mu na moři vyhnula smrt a zanechala po sobě nikdy nekončící výčitky.
 

Neviděl jsem Slavka tři roky. Aľ dnes. Jenľe tenkrát to byl mladý kluk, o kterém se vąude mluvilo jako o nadějném, zkuąeném jachtaři a já nevím co jeątě mu navykládali. A on se rád nechával o tom přesvědčovat, nebo» kaľdému je v pětadvaceti příjemné věřit tomu, co není. Talent, ale opravdu měl. Byl nesmírně citlivý na vítr a dokázal z plachet a lodi dostat maximum. Jachtařinou byl posedlý, zvláątě ten rok, kdy měl konečně svou jachtu Hvezdu. Ten večer za ním přijela Irina se ®ivkem, jeho spoluľáci ze Splitu a druhý den ráno, vąichni tři vypluli. Byl jeden z těch kýčovitých májových dnů, kdy modrá na nebi se na fotkách mění v černou a slunce pálí i přes trojkový mistrál. V zálivu se motalo pár jachet, co chtělo vyuľít ranní brízu a tak Slavko namířil víc na otevřené moře. Kdyby vąak ráno zapnul rádio, jak to pravidelně dělával, moľná by nevyplul. Kdyby. Jenľe pohled zkuąeného námořníka na oblohu má stejnou cenu, jako předpověď počasí meteorologického ústavu. I tam nahoře, to bylo napsáno. Mořský horizont byl od rána přílią jasný a nad horami ve vnitrozemí se kupily bílé mraky. Slavkovi nebylo dokonce divné ani to, ľe vítr foukal víc od severu místo od severozápadu, jak tady bývá zvykem. Kdyľ postavili plachty, dali si vąichni tři daląí rundu červeného italského. Znal jsem to víno, paąoval ho sem starý Sebastijan. Mělo v sobě klid poledního slunce a příjemně po obědě uspávalo. Tak takové víno pomalu pili v ten krásný den, který nikam nespěchal. Pluli kolem čtyřech uzlů a v devět byli uľ přes dvacet mil od pobřeľí. V tu dobu Slavko zapínal vysílačku, jenľe, znáte to. Sladké ?dolce far niente? vládlo na jachtě, plující v příjemném mistrálu na jihovýchod a tak na ni zapomněli. Naskakující waypointy dľípeesky jim bohatě stačily k pocitu bezpečí.
?Dáte si někdo kafe?? zeptal se z kajuty ®ivko a chtěl zrovna zapálit vařič, kdyľ se to stalo. Jachta se najednou prudce naklonila a skoro se poloľila na pravobok. ®ivka to odmrątilo na druhou stranu kajuty a zůstal zaklíněný mezi stolem a kóji. Irena hystericky zaječela a Slavko byl v té chvíli rád, ľe nepřeletěl přes zábradlí. Zatímco se drľel kapestanu, doąlo mu co se stalo a ve stejném okamľiku vystřízlivěl.
?Bora, do prdele Irino, kurz proti větru, dělej?stoč kormidlo..nečum a dělej!? řval na ni jak pominutý. Irina se drľela kormidla a zábradlí, jen se celá třepala, neschopna odpovědět, natoľ něco dělat. Jachta sebou házela na boku jak střelená kachna. V náporech silného větru lítala neuklizená lana, a po rozpěněné hladině mizelo někam lehátko. Slavko se vąí silou dostal ke kormidlu. ?Uhni,? zařval na Irinu a točil kormidlem. V tom se vítr na chvíli trochu ztiąil. Plachty se rozpleskaly. ?Drľ kormidlo!? a chytnul Irinu za ruku a smýkl s ní ke kormidlu??Drľ kurz, rozumíą! Kurz!??a vyąkrábal se pod stěľeň. Začal stahovat plachty aľ dostával křeč do naraľené ruky. Odněkud mu začala téct krev. Nevnímal nic, jen ty plachty, ty zatracené plachty. Konečně byly dole. Teprve teď ucítil adrenalin v hlavě a splaąené srdce. Rval foka do podpalubí a uľ klidněji volal ®ivka aľ zavře vąechny poklopy. Do prdele, to tady bylo tisíc andělů stráľných, jinak nás to mohlo otočit úplně, pomyslel si jeątě. Irina na něho celou dobu civěla. Bílá, zdřevnatělá se kormidla spíą drľela neľ kormidlovala.
?Iri, kde je sakra ®ivko??
V té chvíli se probrala. ?Nevím? jak to mám vědět. Byl dole?.®ivi, slyąím mě?? ®ivi?? Slavko! Vem kormidlo, jdu dolů!? a pomalu se sunula přes ten bordel v kokpitu do kajuty. Slavko nakopnul motor a začal otáčet loď, kdyľ se zevnitř ozvalo hysterický křik. ?®ivi!? ®ivi, tak řekni něco!??a pak uľ nebylo slyąet nic a vąechno. Vichřice znovu udeřila a začala bičovat moře, zatímco věci v kajutě lítaly jako ąutry v kamenolomu. Během hodiny Bora tryskající z hor, naráľela na Jadran uľ osmičkou. To se ale Slavko dozvěděl později. Mnohem později, protoľe v té chvíli ho měl ve své moci strach. V něčem takovém jeątě nikdy nebyl. Nemohl nic, vůbec nic, jen drľet kormidlo a modlit se, aby neodeąel motor. Nejdřív tiąe, jen pro sebe, ale po dvou nekonečných hodinách kormidlování uľ jen přeřvával sám sebe: ?Otče náą, jenľ si na nebesích zachraň nás?slyąíą??slibuji ti vąechno co budeą chtít?.slyąíą,? řval nepříčetně, ?vąechno, úplně vąechno, jen nás proboha odsuď dostaň?slyąíą??
®ivko umřel jeątě v jachtě s proraľenou hlavou a pár dní po jeho pohřbu se Slavko psychicky sloľil. Později se odstěhoval k dědovi. A tam, v Zahřebu, jsem ho po třech letech znovu objevil. Málem mě nepoznal. Vyprávěl mi co se stalo, ale o Irině mlčel. Jako by nebyla.

Mike Hackman 2001