Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
V neděli a pondělí večer film odvysílá televizní stanice ZDF, která jej koprodukovala.
Povědomí o zkáze Gustloffu z 30. ledna 1945 stále poněkud zastiňuje ztroskotání Titaniku, jehož slávu ještě posílil stejnojmenný filmový epos s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou. Zničení Gustloffu si přitom vyžádalo šestkrát více obětí. Na cestu z polského přístavu Gdyně do Kielu se na sklonku války vydalo přes 10.000 lidí, převážně žen a dětí, z nichž kolem 9000 našlo smrt v ledových vodách Baltského moře.

Plavidlo pojmenované po vůdci NSDP ve Švýcarsku během téměř celé války sloužilo jako nemocniční loď. Patřila organizaci Kraft durch Freude ("Radostí k síle"), odnože nacistické Německé pracovní fronty. Na konci války byla stejně jako mnoho podobných bojeschopných lodí zapojena do evakuace na záchranu uprchlíků z východních území před blížící se Rudou armádou.

Poté, co německý držitel Nobelovy ceny Günter Grass v roce 2002 o zkáze lodi napsal knihu Jako rak, se nyní režisér Joseph Vilsmaier pokusil poslední plavbu Gustloffu vyprávět filmem. Nepostradatelným poradcem filmového štábu byl jeden z tisícovky přeživších, dnes jedenaosmdesátiletý Heinz Schön, jehož líčení tehdejších událostí v poslední době plní stránky německých novin a jenž se tak stal svého druhu mediální hvězdou.

"Ještě si pamatuji, jak jsem se ve své kajutě číslo 40 na palubě B těšil na poklidný večer. Bylo 21:15, palubní ampliony právě přenášely Hitlerův projev k výročí uchopení moci, zazněly poslední tóny hymny," vzpomíná Schön, v době katastrofy teprve osmnáctiletý výplatce, v deníku Bild. Pak už následovaly tři mohutné otřesy. "Po prvním šoku jsem pochopil: Zasáhla nás torpéda! Krátký hrůzostrašný klid. Lodní motory se zastavily. My jsme zrovna na straně úderu," připomíná si Schön po 63 letech začátek děsivé hodiny, která zbývala do potopení parníku. Jeho kapacita oficiálně činila necelých 2000 pasažérů, záchranné čluny rozhodně nemohly stačit.

Děsivé vzpomínky člen palubního personálu nikdy nedokázal vytěsnit. Například na jistého uniformovaného muže, který před potopením služební pistolí nejdříve zastřelí obě své děti, pak ženu. Nakonec zbraň obrací proti sobě a zjišťuje, že mu došly náboje. Schön si také stále živě vybavuje "moře hlav" nadnášených v moři plovacími vestami.

Schön si proto neudělal ani řidičák. "Pokaždé, když nastupuji do auta, mám dojem, že jsem v záchranném člunu. Musím se vydat všanc," popisuje svou fobii deníku Rheinischer Merkur.
Poté, co dostal ve svých 39 letech infarkt, začal se tehdejší ředitel městského dovadla v západoněmeckém Herfordu s tématem vypořádávat psaním knih o lodní dopravě na Baltu a lodních neštěstích. Nakonec jich napsal dvacet. Mimo jiné dal dohromady archiv seznamů, protokolů a dobových výstřižků z tisku, o nějž se zajímá i Svaz vyhnanců (BdV).
Schön jej však poskytnout nehodlá, protože se bojí zneužití. Vinu za potopení lodi vždy připisoval Němcům. "Měli jsme na palubě tisícovku vycvičených vojáků a protiletadlová děla," potvrdil. Plavidlo prý bylo zaměnitelné s vojenskou transportní lodí, a ostřelování ruskou ponorkou S 13 tak podle něj bylo legální. Sám se v roce 1993 setkal na chatě severně od Petrohradu s velitelem ponorky Vladimirem Kuručkinem, jenž vydal povel k odpálení torpéd.

Také ve filmovém převyprávění tehdejších událostí se hodně umírá, ale to vše je podle kritiků částečně jen kulisou pro milostný příběh s nepravděpodobně fešáckým kapitánem a blonďatou humanitární pomocnicí.

Film s náklady deset milionů eur (250 milionů korun) natočilo německé filmové studio na zakázku ZDF. Zahráli si v něm v Německu populární herci, v hlavních rolích Kai Wiesinger a Valerie Niehausová, i zhruba pětistovka komparzistů. Natáčelo se v severoněmeckém Stralsundu a na Maltě. Historické drama už má za sebou turné po několika německých kinosálech, viděla jej například i německá kancléřka Angela Merkelová.